Melina Mercouri

Řecká rodačka Melina Mercouri toho za svůj život stihla hodně – napřed se prosadila v několika evropských zemích jako herečka, později patřila k významným osobnostem politiky v rodném Řecku. Narodila se do významné athénské rodiny, její dědeček Spyridon Merkoúris byl starostou v Athénách, otec Stamatis Merkoúris byl poslancem řeckého parlamentu. Melina, vlastním jménem María Amalía Merkoúris, byla již v dětství rebelkou a život v prominentní rodině spoutané konvencemi jí v patnácti letech donutil k odchodu z domova, v roce 1941 se provdala za bohatého velkostatkáře Panose Harokopose. Za války začala studovat herectví na Dramatickém institutu Národního divadla v Athénách. Krátce po válce zazářila v řeckém Národním divadle ve hrách Smutek sluší Elektře nebo Tramvaj do stanice touha, počátkem padesátých let začala své aktivity dělit mezi Athény a Paříž, kde vystupovala v divadelních hrách Marcela Acharda, účinkovala na jevištích Théâtre Antoine nebo Théâtre de la Renaissance. První filmovou roli – a hned titulní – jí nabídl významný řecký režisér Mihalis Kakogiannis ve svém psychologickém dramatu STELLA (1955), které zabodovalo na festivalu v Cannes a získal i Zlatý glóbus v USA za nejlepší film. Přestože Melině Mercouri bylo v té době již 35 let, stala se vyhledávanou hvězdou s přezdívkou Poslední řecká bohyně, překvapivě o ni ale nebyl zájem v rodném Řecku. Osudové setkání v Cannes proběhlo s režisérem Julesem Dassinem (1911-2008). V Řecku natočila francouzsko-italský film TEN, KTERÝ MUSÍ ZEMŘÍT (Celui qui doit mourir, 1957) právě v režii Julese Dassina. Následně točila v Británii nebo Itálii (ZÁKON – La legge, 1959, opět v režii Julese Dassina), ve francouzském historickém snímku AŤ ŽIJE JINDŘICH IV., AŤ ŽIJE LÁSKA (Vive le Henri IV., vive l´amour, 1961) hrála královnu Marii Medicejskou. Ze spolupráce s Julesem Dassinem vyniká moderní adaptace starého řeckého mýtu PHAEDRA (1963), v němž hrála titulní roli a po jejím boku stanuli herci z různých zemí v čele s Anthony Perkinsem. Za tento film byla Melina Mercouri nominována na Zlatý glóbus a cenu BAFTA. Zatímco s Dassinem točila Melina Mercouri převážně v Řecku, s dalšmi režiséry pracovala na různých koprodukčních projektech ve Francii, Itálii, Británii nebo Španělsku. Ze spolupráce s Dassinem byl největším úspěchem příběh Američana a řecké prostitutky NIKDY V NEDĚLI (Pote tin Kyriaki, 1960), který opět zabodoval ve festivalových soutěžích. Melina Mercouri byla oceněna jako nejlepší herečka na festivalu v Cannes, za svou roli byla nominována na Oscara a na cenu BAFTA. V tomto filmu také zpívala a píseň Never On Sunday skladatele Manose Hatzidakise získala Oscara. Půvabnou zlodějku Elizabeth hrála Melina Mercouri v dalším Dassinově filmu TOPKAPI (1964), tentokrát natočeném v americké produkci, a tento film pro ni znamenal další nominaci na Zlatý glóbus. S Romy Schneider pak hrála v dramatu JE LÉTO, PŮL JEDENÁCTÉ VEČER (10:30 P.M., 1966). Mezitím se v roce 1962 Mercouri rozvedla se svým prvním manželem a v roce 1966 stvrdila sňatkem již několik let trvající vztah s Julesem Dassinem. Ačkoliv Melina Mercouri pracovala v celé Evropě, doma se stále cítila v Řecku. Když ale v její rodné zemi došlo v roce 1967 ke státnímu převratu a nastolení vojenské diktatury, zaujala k novému režimu kritický postoj a musela odejít do exilu ve Francii (v době převratu hrála ve Spojených státech v divadle). Její filmy (a také LP desky) byly v Řecku zakázány, ztratila majetek i řecké občanství. Omezila práci pro film, jako politická aktivistka bojovala za obnovení demokracie v Řecku a coby značně populární osobnost byla trnem v oku řecké vojenské juntě, což vedlo k tomu, že byla vystavena i několika pokusům o atentát. Před kamerou se objevovala již jen zřídka, posledním velkým úspěchem pro ni byl francouzsko-americký film PROMISE AT DAWN (1970), za nějž byla opět nominována na Zlatý glóbus. Když se dění v Řecku vrátilo v roce 1974 k normálním poměrům, Melina Mercouri se do země vrátila, v řadách strany Panhelénského socialistického hnutí se nadále věnovala politice a od roku 1977 byla poslankyní řeckého parlamentu, značný vliv jí zajišťovalo také osobní přátelství s premiérem Andreasem Papandreu. V letech 1981-1990 byla Melina Mercouri řeckou ministryní kultury; v této funkci se snažila především o navrácení antických movitých památek roztroušených po celé Evropě, což se jí nepodařilo, její zásluhou ale Evropská unie začala každoročně vyhlašovat soutěž o Evropské hlavní město kultury. Podporovala archeologický výzkum, ale i stavby nových kulturních institucí, v její funkci jí velmi pomáhala i mezinárodní popularita kdysi slavné herečky a bojovnice za demokracii. Po odchodu z vlády v roce 1990 kandidovala Mercouri na post athénské starostky, ve volbách ale neuspěla. V roce 1992 stála naposledy na divadelním jevišti, poslední období života pak strávila v Americe a zemřela v New Yorku následkem nádorového onemocnění (6. března 1994 ve věku 73 let). V Athénách jí pak byl vypraven státní pohřeb a je tu i pohřbena. Paradoxem je, že zatímco ona, athénská rodačka, zemřela v New Yorku, její manžel, Američan Jules Dassin, skonal o čtrnáct let později v Athénách.