Alexandre Mnouchkine

Francouzský producent Alexandre Mnouchkine realizoval ve své filmové společnosti přes padesát titulů, většina z nich byla uvedena i u nás, takže jeho jméno mohli v titulcích často číst i čeští diváci. Pocházel z ruského Petrohradu, jeho vlastní jméno bylo Alexandr Alexandrovič Mnuškin. Po Velké říjnové revoluci v roce 1917 uprchl s rodiči z Ruska a jako řada dalších ruských emigrantů našla rodina zázemí ve Francii. V Paříži se Alexandre Mnouchkine začal uplatňovat jako pianista, což jej nakonec přivedlo i k filmu, protože hrou na klavír doprovázel němé snímky. U filmu již zůstal, a i když se pokoušel i o práci s kamerou, nakonec se začal věnovat filmové produkci. Jeho aktivity přerušila druhá světová válka, kdy se kvůli svému rusko-židovskému původu musel skrývat, časem se zapojil do protifašistického odboje. Mezitím se také oženil a jeho manželkou se stala June Hannen, dcera významného britského herce Nicholase Hannena. Měli spolu dvě dcery, z nich Ariane Mnouchkine (*1939) se později prosadila jako významná divadelní režisérka. K práci u filmu se Mnouchkine vrátil v roce 1945, kdy založil vlastní produkční společnost Les Films Ariane, pojmenovanou po jeho dceři. K prvním těsně poválečným významným filmům v Mnouchkinově produkci patří DVOJHLAVÝ OREL (L’aigle a deux tetes, 1947) a HROZNÍ RODIČE (Les parents terribles, 1948) slavného režiséra Jeana Cocteau. Z pozdější spolupráce s režisérem Christianem-Jaque připomeňme slavný a velmi úspěšný film FANFÁN TULIPÁN (Fanfan la Tulipe, 1952) s Gérardem Philipem v hlavní roli (ve francouzských kinech jej vidělo přes šest a půl miliónu diváků). Sázkou na jistotu byly také další kostýmný filmy s tehdy slavnou Martine Carol (LUKRÉCIE BORGIA – Lucrece Borgia, 1953; MADAME DU BARRY, 1954), oba opět v režii Christiana-Jaque. Poslední spoluprací s režisérem Christianem-Jaque byl film ZÁKON JE ZÁKON (La loi c’est la loi, 1958) s dvojicí populárních komiků z Francie a Itálie, Fernandelem a Toto. Počátkem šedesátých let se Mnouchkinovým nejčastěji angažovaným režisérem stal Philippe de Broca, realizovali spolu celkem deset filmů. Prvním z nich byl CARTOUCHE (1962) s J. P. Belmondem v hlavní roli. Belmondo byl ostatně hvězdou i dalších de Brocových filmů z produkce Alexandre Mnouchkina (MUŽ Z RIA – L’homme de Rio, 1964; MUŽ Z HONGKONGU – Les tribulations d’un chinois en Chine, 1965; MUŽ Z ACAPULCA – Le magnifique, 1973). Nadále se Mnouchkine ale nevyhýbal ani další účasti na umělecky ambicióznějších projektech a produkoval například několik filmů Claude Leloucha, které mu přinesly například setkání s Annie Girardot (ŽÍT A UŽÍT – Vivre pour vivre, 1967; MUŽ, KTERÝ SE MI LÍBÍ – Un homme qui me plait, 1969). V této době se Alexandre Mnouchkine začal objevovat také v menších rolích před kamerou, ve filmech Lelouchových i de Brocových. V roce 1975 se podruhé oženil s předválečnou hereckou hvězdou Simone Renant (1911-2004), která se pak objevila ve vedlejší roli tety Suzanne opět v de Brocově filmu NĚŽNÉ KUŘE (Tendre poulet, 1978). Naopak ve volném pokračování UKRADLI TORZO JUPITERA (On a volé la cuisse de Jupiter, 1980) si Mnouchkine zahrál menší roli německého překupníka s uměním. V roce 1982 získal Mnouchkine čestného Cézara za celoživotní dílo, z jeho dalších produkcí připomeňme legendární film JMÉNO RŮŽE (Le nom de la rose, 1986), v témže roce byl také členem poroty na festivalu v Cannes. Jako jeden z koproducentů pak zaštítil vznikl velkorysého mezinárodního projektu s hvězdným hereckým obsazením FRANCOUZSKÁ REVOLUCE (La révolution française, 1989). V závěru života podpořil i ruskou kinematografii a v rusko-francouzské koprodukci realizoval film PROROCTVÍ (Предсказание, 1993). Alexandre Mnouchkine zemřel následkem srdečního selhání v Paříži 3. dubna 1993 ve věku 85 let.