Bella Starace Sainati

Italská divadelní herečka Bella Starace Sainati se před kamerou začala prosazovat až v šedesáti letech, pak ale odehrála středně velké role starších žen ve více než čtyřiceti filmech. Narodila se v Neapoli a pocházela z rodiny právníka, absolvovala učitelský ústav, v sedmnácti letech ale zároveň začala studovat herectví. Ještě koncem 19. století se stala profesionální herečkou, vystřídala postupně několik divadelních společnosti, působila mimo jiné ve společnosti Ermeta Zacconiho (1900-1905). V Zacconiho souboru se seznámila s hercem Alfredem Sainatim (1868-1936), za nějž se provdala a od té doby užívala příjmení Starace Sainati. Po roce 1905 absolvovala dlouhé a úspěšné turné po jižní Americe, v roce 1908 pak její manžel založil vlastní divadelní společnost. Před filmovou kamerou stála poprvé již v roce 1911, po první světové válce natočila tři filmy s režisérem Amletem Palermim, ale její participace na němé éře italské kinematografie je bez významu. Právě Amleto Palermi ji znovu přivedl k filmu až koncem třicátých let, kdy již ukončila aktivity na jevišti. V letech 1938-1940 hrála v pěti Palermiho filmech, v nichž ztvárňovala matky hlavních hrdinů (DVĚ MATKY - Le due madri, 1938; NEAPOL NIKDY NEUMÍRÁ - Napoli che non muore, 1939), během války ji čtyřikrát ke spolupráci přizval také Carmine Gallone (PRVNÍ LÁSKA - Primo amore, 1940; TAJNÁ MILENKA - L'amante segreta, 1941). Některé filmy z té doby byly uvedeny i v českých protektorátních kinech, například detektivka POLICEJNÍ INSPEKTOR VARGAS (L'ispettore Vargas, 1940) nebo SMĚJ SE, PAŇÁCO (Ridi pagliaccio, 1943). Vedle postav matek a tetiček hrála Bella Starace Sainati také staré šlechtičny nebo jeptišky, ne všechny filmy oplývaly vysokými kvalitami, ale některé z nich značně převyšovaly dobový průměr. Jenom za války natočila přes dvacet filmů, z roku 1945 připomeňme ÚSTAV GRIMALDI (Nessuno torna indietro, 1945) režiséra Alessandra Blasettiho, v němž doplnila hvězdnou přehlídku hereček mladších generací. Po válce se Bella vrátila i k divadlu a hrála například v představeních Tereza Raquinová (1946) nebo Dům Bernardy Alby (1947), příležitostně stála na jevišti ještě počátkem 50. let. Z její pozdní práce pro film připomeňme francouzsko-italské drama SPÍŠ PROJDE VELBLOUD (E piu facile che un cammello, 1950) režiséra Luigi Zampy, v němž ztvárnila tetu hlavní hrdiny Carla (Jean Gabin). Ve filmu NEVINNÍ MUSEJÍ PLATIT (Gli innocenti pagano, 1951) byla bytnou Lídy Baarové. Na stříbrném plátně se objevila naposledy jako jeptiška v dramatu VÍR (Vortice, 1955). Poté se stáhla do ústraní a zemřela v penziónu pro staré umělce v Bologni 4. srpna 1958 ve věku 80 let.