Antonie Nedošinská

Antonie Nedošinská (často uváděná nesprávně jako Nedošínská), rozená Valečková, pocházela z pražské středostavovské rodiny. Otec jevil určité umělecké nadání a dlouhá léta zpíval ve sboru Hlahol. Nicméně ani jeden z rodičů neměl pochopení pro herecké sklony dcery. Antonie tajně navštěvovala hereckou školu Karla Želenského a ochotnicky hrála, mezitím se vyučila švadlenou. Přes odpor rodičů si nakonec prosadila svou a v roce 1909 začala hrát v kočovných divadelních společnostech (K. Faltys, A. Sedláček, R. Morávek). V letech 1919-1928 byla spolu s manželem angažována ve Švandově divadle na Smíchově, odtud pak její kroky vedly na jeviště Národního divadla (1928-1940). Svým korpulentním zjevem byla Nedošinská předurčena ke komediálním rolím a stala se vyhledávanou představitelkou výřečných a energických žen s inklinací k srdečnému hereckému projevu. V Národním divadle sehrála řadu vedlejších rolí, vynikla například ve hrách Fidlovačka, Ženitba, Kolébka, Veta za vetu, Okénko nebo Naši furianti. Naše první scéna nikdy nedala Nedošinské větší příležitost, přesto i v menších postavách dokázala diváky zaujmout svým výrazným herectvím. Kromě toho hostovala na dalších pražských scénách, například ve Vinohradském divadle nebo v Intimním divadle, hrála také mimo Prahu (Plzeň, Kladno, Pardubice). Jestliže divadlo nedalo Nedošinské dostatečnou možnost uplatnění, o to více jí to vynahradil film. Antonie Nedošinská hrála celkem v 91 filmech (40 němých a 51 zvukových). Ještě jako herečka putovního divadla dostala první filmovou roli v roce 1916 (ZLATÉ SRDÉČKO); v postavě paní radové Frony Pimpermannové zde vytvořila prototyp měšťácké paničky, který ji pak provázel dlouhá léta. Svou hereckou kariéru před kamerou rozvinula v době po první světové válce, ve 20. letech hrála v řadě filmů, z nichž některé se dočkaly později i zvukových verzí (VDAVKY NANYNKY KULICHOVY, 1925; OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA, 1926), například jen v roce 1926 hrála ve dvanácti filmech. V některých snímcích se objevila po boku později slavných hvězd (například Vlasta Burian ve filmu FALEŠNÁ KOČIČKA, 1926). Do zvukového filmu vstoupila Nedošinská hned v jeho počátcích. Film TONKA ŠIBENICE (1930) vznikl původně jako němý, dodatečně k němu ale byly dotočeny zvukové scény a Nedošinská tady navíc zaujala nadprůměrnou kreací nekompromisní majitelky nevěstince. Hrála také ve filmu FIDLOVAČKA (1930), zfilmovaném přepisu hry J. K. Tyla. Je pochopitelné, že vzápětí po objevení technických možností natočit zvukový film muselo vzniknout dílo divácky vděčné a vlastenecky naladěné, což Fidlovačka s přítomnosti české národní hymny Kde domov můj splňovala beze zbytku. Fidlovačka měla premiéru sice až v prosinci 1930 jako v pořadí pátý český zvukový film, ale na rozdíl od předchozích (výše zmíněná Tonka Šibenice nebo dodnes slavný C. a k. polní maršálek) byla natočena pouze v české verzi, takže si drží primát jako první výhradně český zvukový film. Antonie Nedošinská ve Fidlovačce hrála jednu z hlavních rolí (bohatá máselnice Mastílková), což jen navýšilo její popularitu. Paradoxem je, že zvukový film v jeho kolébce obdařila Nedošinská pozoruhodnými hereckými výkony ve svých negativních postavách ve dvou výše zmíněných filmech, vzápětí se ale vrátila ke svým předchozím figurkám bodrých a rozšafných žen z lidu. Do svých vesměs podprůměrných filmů ji obsazovali režiséři O. Kmínek nebo K. Špelina, z její herecké popularity pak těžil především Vladimír Slavínský, který Nedošinské poskytl také několik hlavních rolí (ZLATÁ KATEŘINA, 1934; POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE, 1934; MATKA KRÁČMERKA, 1934; JEDNA Z MILIONU, 1935; STUDENTSKÁ MÁMA, 1935). Slavínský vynikl jako tvůrce lidové zábavy a i když mu kritika vyčítala příklon k nepřílíš vysokým uměleckým ambicím, jeho filmy, i ty s Nedošinskou, měly velký úspěch u nenáročného publika. Souvisí to také s tím, že v rolích dcer Nedošinské se objevovaly neméně slavné herečky mladší generace (L. Baarová, H. Vítová). Na druhou stranu je nutno přiznat, že Nedošinskou, i když do menších rolí, obsazovali i dodnes cenění tvůrci jako Hugo Haas (KVOČNA, 1937), Otakar Vávra (CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, 1938; DÍVKA V MODRÉM, 1939) nebo František Čáp (OHNIVÉ LÉTO, 1939), hrála také ve filmech Martina Friče, Václava Binovce, Z. G. Hašlera, za pozornost stojí její role majitelky domu Faktorové ve filmu DŮM NA PŘEDMĚSTÍ (1933) režiséra Miroslava Cikána. K herecké práci Nedošinské je nutno zmínit jeden důležitý fakt, a to je spolupráce s Theodorem Pištěkem. Jako partneři se v němém i zvukovém filmu objevili tolikrát, až si je diváci personifikovali jako skutečný manželský pár, jejich vztah však zůstával po celou dobu v podobě přátelství. V roce 1940 byla Antonie Nedošinská donucena k odchodu z Národního divadla, což se projevilo i na její participaci ve filmu. Za války si zahrála již jen ve dvou filmech, z nichž za zmínku stojí postava hospodyně ve filmu NEBE A DUDY (1941). Po roce 1945 se pak objevila již jen ve filmu ČAPKOVY POVÍDKY (1947), a to opět po boku Theodora Pištěka. V roce 1946 obdržela čestný titul Průkopnice českého filmu, ale z veřejného života se již stáhla. Nemocné srdce vedlo k jejím častým cestám do lázní v Poděbradech, kde nakonec i zemřela (17. července 1950 ve věku 65 let). Manželem Antonie Nedošinské byl Jiří Nedošinský (1880-1923), původně bankovní úředník, který později následoval manželku v herectví, objevil se také v několika němých filmech. Z jejich manželského svazku pocházela jedna dcera. Herecké kariéře Nedošinské byla věnována kniha P. Taussiga O věrném milování Antonie Nedošinské a Theodora Pištěka (2002).