Wanda Capodaglio

Herečka Wanda Capodaglio byla významnou osobností italského divadla, film ji ale objevil až ve zralém věku, ona sama ostatně práci před kamerou příliš nevyhledávala. Narodila se ve starobylém městě Asti v severní Itálii a pocházela ze staré divadelnické rodiny, jejím starším bratrem byl Ruggero Capodaglio (1880-1946), taktéž slavný divadelní herec, který se navíc přiženil do dalšího hereckého klanu Gramatica. Wanda stála na jevišti poprvé v deseti letech, v roce 1905 začala hrát profesionálně. Vystřídala postupně několik společností, kromě účinkování po celé Itálii absolvovala také turné po jižní a střední Americe a za první světové války ji do svého hereckého souboru angažovala její švagrová, významná divadelní herečka Irma Gramatica. Mezitím prošla i křestem před filmovou kamerou a jejím debutem byl snímek NAHÁ ŽENA (La donna nuda, 1914) režiséra Carmina Gallone. V roce 1919 se Wanda Capodaglio provdala, jejím manželem se stal divadelní herec Pio Campa (1881-1964). Téhož roku spolu založili vlastní divadelní společnost, v níž začali uvádět díla domácích i světových autorů. Přelomem se stala Čechovova hra Strýček Váňa uvedená v roce 1922 v Teatro Niccolini ve Florencii; jednalo se totiž o historicky první uvedení ruského autora v Itálii. Wanda Capodaglio vyzrála v uznávanou charakterní herečku výrazného dramatického přednesu, několikaletý aplaus jí přinášelo například představení Topaze od soudobého francouzského dramatika Marcela Pagnola nebo titulní role v Brucknerově Alžbětě Anglické, znovu hrála také v ruské klasice. S filmem začala příležitostně spolupracovat znovu až koncem třicátých let, role středního rozsahu ztvárnila například v dramatech ŽÁRLIVOST (Gelosia, 1942) a VZKŘÍŠENÍ (Resurezzione, 1943), v menší úloze se objevila také v poválečném snímku MILENCI NA ÚTĚKU (Amanti in fuga, 1946) uvedeném na festivalu v Cannes. Nevzdávala se ani divadla, ale od roku 1939 se více věnovala pedagogické činnosti, působila na Národní akademii dramatických umění v Římě a v pozdější době pod jejím vedením studovali například Vittorio Gassman nebo Monica Vitti. Kromě divadla a filmu začala po druhé světové válce spolupracovat také s rozhlasem, později ji začala oslovovat i televize. Podobně jako jiní významní divadelní herci, tak i Wanda Capodaglio našla v televizi prostor především v adaptacích osvědčených literárních předloh, v jejím případě to byly seriálové podoby románů MALÉ ŽENY (Piccole donne, 1954) nebo JANA EYROVÁ (Jane Eyre, 1957). Z jejích dalších filmových rolí připomeňme spíše epizodní výstup v Lizzaniho KRONICE CHUDÝCH MILENCŮ (Cronache di poveri amanti, 1954). Před televizní kamerou stála naposledy v rámci seriálu Z MÝCH ŽALÁŘŮ (Le mie prigioni, 1968) natočeném podle vzpomínek revolucionáře Silvia Pellica, vězněného mimo jiné v Brně. Její filmografii uzavírá titulní, pro děj ale podružná role babičky v komedii PODÍVEJTE, BABIČKA JE MRTVÁ (Toh, e morta la nonna, 1969). Posledních deset let svého života strávila Wanda Capodaglio na venkově v Toskánsku, zemřela 30. srpna 1980 ve věku 91 let v Castelfranco di Sopra. V tomto městečku získala čestné občanství a její jméno dnes nese i místní divadlo Teatro comunale Wanda Capodaglio (jedná se o jedno z nejmenších měst v Itálii s vlastní stálou divadelní scénou).