Märta Torén

Švédská herečka Märta Torén zazářila po druhé světové válce v Hollywoodu, později dosáhla značných úspěchů v Itálii, ale její kariéru přerušila nečekaná smrt ve velmi mladém věku. Narodila se ve Stockholmu do dobře situované rodiny, její otec, původně armádní důstojník, vedl reklamní oddělení jednoho švédského deníku. Märtino dětství poznamenal rozvod rodičů a úmrtí mladší sestry, od dětství ale toužila stát se herečkou, přestože trpěla značným ostychem. Do čtrnácti let trénovala tanec a v roce 1944 se poprvé pokusila o jevištní uplatnění jako herečka. Po fiasku svých prvních kreací na scéně Královského divadla ve Stockholmu pokračovala ve studiu herectví na Královské dramatické škole, mezitím zároveň přijala civilní zaměstnání a tři roky pracovala jako písařka na ministerstvu obrany. Podruhé vstoupila do Královského divadla v roce 1947 a tehdy se již stala právoplatnou herečkou. Krátce nato ji objevil americký scénárista Edwin Blum, který tehdy pracoval na scénáři filmu odehrávajícím se ve Švédsku. Pro představitele hlavní role Caryho Granta hledal ženský protějšek a zaujala jej právě Märta Torén mimo jiné díky plynulé angličtině. Z projektu nakonec sešlo, Märta Torén nicméně získala sedmiletou smlouvu se společností Universal Studios a odcestovala do Spojených států. První větší roli hrála v hudebním filmu CASBAH (1948), kterému dominovala hvězdná Yvonne de Carlo, mimo jiné tu hrál také Hugo Haas. V dobrodružném filmu ROGUES´ REGIMENT (1948) hrála již hlavní ženskou roli, tento snímek byl pro ni navíc další výzvou v podobě zpěvu. Sama Märta se sice zpívání bránila, ale k požadavku produkce přistoupila zodpovědně a po určité pěvecké průpravě nakonec její zpěv ve filmu zůstal, i když měla být původně dabována. Na přelomu 40. a 50. let hrála velké role v několika filmech převážně kriminálního žánru, připomeňme alespoň mezinárodně obsazené drama DEPORTED (1950) v režii slavného Roberta Siodmaka. Mezitím její fotografie plnily stránky časopisů a bulvár zásoboval veřejnost spekulacemi o jejím soukromí. Psalo se o jejím poměru s významným podnikatelem Huntingtonem Hartfordem (1911-2008), na cestách mezi Amerikou a Evropou se také často setkávala s bohatým italským šlechticem Silviem Sportzattim. Počátkem padesátých let se stala středem zájmu médií jako nová partnerka švédského lékaře Petera Lindstroma (1907-2000), bývalého manžela slavné herečky Ingrid Bergman. Mezitím v roce 1951 předčasně ukončila smlouvu se společností Universal Studios, protože nebyla spokojena se stereotypem svých filmových rolí. Nově se jí ujala společnost Columbia, která jí vzápětí poskytla velkou příležitost v dramatu SIROCCO (1951) po boku Humphreye Bogarta. V Paříži pak točila politicky motivovaný film POVĚŘENÍ: PAŘÍŽ (Assignment: Paris, 1952) v režii Roberta Parrishe. Po příjezdu do Evropy produkce požadovala kamerové zkoušky, na což Märta Torén reagovala sebevědomě slovy: „Není třeba, já jsem přijela z Hollywoodu a točila jsem s Bogartem.“ V britsko-americké produkci pak hrála v adaptaci předlohy spisovatele Georgese Simenona MUŽ, KTERÝ SLEDOVAL ODJEZDY VLAKŮ (The Man Who Watched Trains Go By, 1952). Po pěti letech práce ve Spojených státech získala v roce 1952 americké občanství, paradoxně ale v této době začala působit hlavně v Itálii. Mezitím se jí podařilo překvapit sňatkem s režisérem Leonardem Bercovicim (1908-1995). Jestliže se média dosud oháněla „zaručenými“ zprávami o mužích jejího života, Bercovici všem unikl a jejich svatba v červnu 1952 byla velkým překvapením. Trvalému usazení v Itálii předcházelo narození dcery Christiny (*1953), kterou Märta nechtěla vychovávat ani v Americe, ani ve Švédsku. V Itálii mezitím hrála jednu z hlavních rolí v životopisném filmu PUCCINI (1953) režiséra Carmina Gallona. Velkým triumfem se pak stala titulní role v dramatu MADDALENA (1953), které bylo uvedeno na festivalu v Cannes, sama Märta získala za film cenu na festivalu v Edinburghu. Znovu ji pak oslovil Carmine Gallone pro film DŮM VZPOMÍNEK (Casa ricordi, 1954), v režii svého manžela Leonarda Bercoviciho potom natočila film MUKA LÁSKY (Tormento d'amore, 1956). V roce 1956 se Märta Torén odhodlala k návratu do rodného Švédska, kde se znovu chtěla věnovat divadlu. Přátelé ji od tohoto záměru zrazovali – ve Švédsku byla málo známá, a i když měla za sebou velké role ve dvaceti amerických a italských filmech, mohla by narazit na nezájem a odmítnutí. S představením Pan Kettle a paní Moonová soudobého britského dramatika J. B. Priestleye však zaznamenala překvapivě kladný ohlas u diváků a kritiky. Posílené sebevědomí a uznání jejího divadelního herectví v rodné zemi však mělo jen krátké trvání. Po jednom představení v divadle Alléteatern nedošla ani do šatny a omdlela, po převozu do nemocnice jí bylo diagnostikováno krvácení do mozku. Zemřela dva dny poté, 19. února 1957 ve věku 30 let. Její manžel Leonardo Bercovici musel ještě několik zůstat v Evropě, protože kvůli podezření ze sympatií ke komunismu mezitím přišel o americký pas. Nakonec se ale do Spojených států vrátil, tady také žije a jako terapeutka působí dcera Christina Bercovici (*1953). Märta Torén po sobě zanechala 21 filmových rolí.