Petr Novák

Kdo je kdo v čs. beatu – G and B – minesängeři dneška Když jsem psal text na obal první desky George and Beatovens (Klaunova zpověď, Vracím se z flámu, Špinavý ráj chudých, Jsem tak líný ) – nazval jsem zde Petra Nováka „nešťastným, milujícím minesängerem, obcházejícím s loutnou svého hlasu hrady lidských srdcí“ a ani dnes, takřka po půl roce, pro něho nenacházím vhodnější a přiléhavější pojmenování. Vyjadřuje celé Petrovo umělecké krédo – jít a hovořit k lidem, jejich jazykem a o jejich problémech, přijít k nim s pohárkem citu, když žízní uprostřed pouště falešné acitovosti. A jaký pán, takový krám – stejné krédo má i Petrova skupina, „renovování“ George and Beatovens. Všechno to začalo v květnu 1965 Nákaza moru zvaného Mersey sound, šířící se od šplouchajících vlnek liverpoolské řeky Mersey všemi směry, pronikla i našimi pohraničními hvozdy, aby poznamenala svým cejchem nejednoho našeho beatmana či skupinu. Jedním z prvních, kde padli za oběť nákaze, byl – tehdy ještě neznámý vinohradský chlapec toužící po divadelní kariéře a skládající si pro sebe fantasticky melodické písničky, které jeho přítel a soused přes chodbu Ivo Plicka opatřoval smutnými cituplnými texty, velký ctitel Johna Lenona a Gerry Marsdena – Petr Novák. Naléhavá potřeba někomu se svěřit se svou novou láskou, vyzpívat své vyznání, jej svedla dohromady ještě s třemi kamarády – sólovým kytaristou Michalem Buriánem, baskytaristou Karlem Slukou a bubeníkem Jirkou Jiráskem. Jirka byl v té době náš snad nejmladší beatový bubeník ( bylo mu tehdy s bídou patnáct ) a tak bylo rozhodnuto – nová kapela se bude jmenovat George and Beatovens. S Petrem Novákem u doprovodné kytary a mikrofonu a s písničkami autorské dvojice Novák- Plicka, začala si nová kapela rychle nacházet své místo a opodstatnění na našem tehdejším beatovém nebi. I když neměli dlouhého trvání ( kvůli vojenské povinnosti dvou členů se po ani ne půl roce rozpadli ), zásluhou svého velkého hitu „Budu chodit po špičkách“, kterému dodala velkou publicitu hlavně rozhlasová Houpačka, se George a jeho Beatovens stali miláčky statisíců a ještě dlouho zůstali jasně zapsáni v myslích našich beat fans. Po rozpadu kapely stál Petr Novák na rozhraní mezi divadlem a alkoholickým opojením. Přihlásil se ke zkouškám na DAMU, ale neuspěl zde; bylo mu doporučeno, aby šel někam na dva roky do angažmá, a potom, že snad… Učinil, jak mu starší poradili, ale po oněch dvou letech se objevil někde úplně jinde, než před zkušební komisí divadelní akademie. Kde? Nad divadlem a alkoholem zvítězila třetí Petrova vášeň a láska – hudba. V jistém pražském hostinci nevalné pověsti se potkal nad sklenkou perlivého moku s Přemyslem Černým, který v té době právě dával dokupy Flamengo. Byla to záležitost jen několika sklenek – jak tvrdí pamětníci – a oba notorici si potřásli pravicí v pevném stisku pečetícím budoucí spolupráci. Flamengo šlo velmi rychle nahoru a na kontě nerozlučné autorské dvojice Novák-Plicka utěšeně přibývaly další hity. Přišlo Povídej a s ním i další vítězství v Houpačce a krátce na to Náhrobní kámen, ověnčený mimi houpačkových vavřínů i hlavní cenou v anketě Mladého světa „Zlatý slavík 67“ za nejpopulárnější skladbu roku. V té době už působil ve Flamengu Karel Kahovec, vymrštěný velkou explozí v prosinci 66 z The Matadors. Dva kohouti na jednom smetišti dlouho nevydrží a dvě hvězdy první velikosti se také spíš odpuzují než přitahují ( Pokud se ovšem nejedná o manželský pár, jako jsou například Ofarimovi , leč mezi Novákem a Kahovcem rozhodně podobné vztahy nevládly ). Ať je to však jak chce, Petr stále toužil po vlastní skupině a ze sna jej stále častěji probouzel přízrak nehynoucí slávy George and Beatovens. Kdo nebyl do těchto vnitřních „pochodů“ zasvěcen, nechal se velmi snadno ošálit opětovanými prohlášeními o nehynoucím kamarádství všech šesti členů Flamenga a byl nemálo překvapen,když se těsně po úspěšném prvním Polském zájezdu kapely, začal Petr objevovat stále řidčeji a nakonec se s kapelou vůbec rozešel. Kdo do toho alespoň trochu viděl, tuto změnu pochopil a musel uznat pohnutky obou stran. Na sklonku jata 1967 tedy Petr Novák se svým přítelem Jirkou Čížkem odešli, aby kuli plány a pikle na založení vlastní kapely stojící opět jen a jen na Petru Novákovi a jeho písních „George“ Jirka Jirásek opustil Donaldy a budoucí těleso se začalo rýsovat. Petrova maminka prodala chatu, aby si Petr mohl koupit pro svou kapelu řádnou aparaturu a nezbytné vybavení; zakládající kádr doplnil ještě velký varhanický talent ( skrytý nejdříve u klavíru Donaldů, později ve vojenské kamizole a nakonec na psychiatrickém oddělení vojenské nemocnice ve Střešovicích ) Mirek Helcl a inženýr, hudební dobrodruh a kytarista Jaroslav Bednář. Začalo období perných zkoušek, přišly první zájezdy i uznání pražského publika. Na I. čs. Beat Festivalu si Petr Novák vysloužil v kuloárech pověst zpěváka s nejangažovanějším projevem. Nový vlak, se strojvůdcem Jirkou Čížkem, který jako aranžér a umělecký šéf drží řídící páky pevně v rukou a topičem Petrem Novákem, neúnavně přikládajícím pod kotel úspěchu otepi své popularity, vyjel na novou trať, aby odvezl své fanoušky do jejich Disneylandu. Po definitivním rozpadu Donaldů i hvězdného roje Rogers Bandu vpadl do kapely Zdeněk Juračka. Spolu s ním se kapela definitivně zkonsolidovala na desítkách zájezdů a turné po celé republice. 12. prosince, těsně před I. čs. Beat Festivalem, měl premiéru další velký hit Petra Nováka a první velký hit nových George and Beatovens – „Klaunova zpověď“ – již 30. prosince podepsala se skupinou na tuto skladbu kontrakt gramofonová skupina Panton a krátce potom následovala i exkluzivní smlouva. „Klaunovka“ se rychle ujela a George and Beatovens se tak velmi dobře uvedli i na našem gramofonovém nebi – že se však nechtějí spokojit jen s tímto jediným úspěchem, dokazuje to, že již mají připraveny další dva tituly. Po uznání domácím, přichází i zahraniční. Letos v létě bylo Flamengo opět v Polsku a jeho manažer Přemysl Černý zde dohodl turné i pro George and Beatovens. A co dál? To je také název jedné ze skladeb z repertoáru G a B. A záleží to pouze na oněch skladbách, na jejich kvalitě, jak dlouho ještě bude svítit hvězda jejich interpretů. Zda minesängeři půjdou dál svou věčnou cestou, či padnou do škarpy někde na pokraji prašné silnice našeho beatového proudu.