Christine Pascal

Francouzská herečka, režisérka a scénáristka Christine Pascal pocházela z Lyonu, kde také vyrůstala a od mládí tíhla k umění. Studovala literaturu a jako herečka se začala uplatňovat v amatérském divadle. V Lyonu si jí také všiml Bertrand Tavernier, který tady natáčel svůj první celovečerní film HODINÁŘ OD SV. PAVLA (L'horloger de Saint-Paul, 1974). Christine Pascal si pak v tomto oceněném snímku zahrála menší roli spolužačky syna hlavního hrdiny. Vzápětí dostala podstatně větší roli ve válečném dramatu LES GUICHETS DU LOUVRE (1974). Oba filmy byly uvedeny na filmovém festivalu v Berlíně a Christine Pascal začala být ve svých jednadvaceti letech známou. Oslovení ze strany televizních tvůrců vedlo k účinkování v seriálech, podstatnější ale byla účast na dalších úspěšných filmech Bertranda Taverniera, SLAVNOST ZAČÍNÁ (Que la fete commence, 1975) a SOUDCE A VRAH (Le juge et l'assassin, 1976). Za první z těchto dvou filmů byla nominována na Cézara za vedlejší roli. Jako jediná pak zastupovala ženský element v debutu dalšího nadějného režiséra Claude Millera, NEJLEPŠÍ ZPŮSOB CHŮZE (La meilleure façon de marcher, 1976). Netrvalo dlouho a Christine Pascal hodlala u filmu využít i své literární vlohy a učinila tak spoluprací na scénáři k dramatu ZKAŽENÉ DĚTI (Des enfants gates, 1977), kde opět také hrála (režie znovu Bertrand Tavernier). Objevovala se i v koprodukčních titulech a při natáčení ve Švýcarsku se koncem 70. let seznámila s producentem Robertem Bonerem, který se později stal jejím manželem. Následně účinkovala ve dvou filmech režisérky Patricie Moraz a krátce poté se poprvé pustila do vlastní režie; debutovala filmem FÉLICITÉ (1979), kde zároveň hrála hlavní roli a film byl naplněn četnými autobiografickými prvky. Počátkem 80. let začala hrát více v televizi, velkou příležitost na filmovém plátně dostala znovu s filmem PEKELNÝ VLAK (Train d'enfer, 1984), který získal Zvláštní cenu poroty na festivalu v Moskvě. Ve stejné době jako režisérka a scénáristka realizovala svůj druhý film DĚVKA (La garce, 1984) v hlavní roli s Isabelle Huppert. Kromě vlastní režijní a scénáristické práce Christine Pascal nadále hrála, vedle tvorby pro televizi stojí za zmínku její účast v oceňovaném filmu VELKÁ CESTA (Le grand chemin, 1987), vrátila se také ke spolupráci s Betrandem Tavernierem. Na prahu čtyřicítky dospěla Pascal ke svému uměleckému triumfu, kterým se stal melodramatický rodinný příběh A MALÝ PRINC ŘEKL (Le petit prince a dit, 1992). Tento film jí vynesl dvě nominace na Cézara, cenu za scénář na festivalu v Montrealu (spoluautorem scénáře byl její manžel Robert Boner) a obdržela také prestižní francouzskou Cenou Louise Delluca. Její další film, NÁVOD NA NEVĚRU (Adultére, mode d'emploi, 1995), již zdaleka takový úspěch neměl. I v devadesátých letech Christine Pascal hrála, znovu pracovala s Claude Millerem, poslední roli Sandrine ztvárnila ve filmu POHLEĎTE, JAK MUŽI UPADAJÍ (Regarde les hommes tomber, 1994), což byl režijní debut Jacquese Audiarda, který dosud proslul jako úspěšný scénárista. Christine Pascal od mládí trpěla nevyrovnanou psychikou, několikrát se pokusila o sebevraždu, toto téma se ostatně objevuje i v jejím prvním filmu FÉLICITÉ (1979). V rozhovoru poskytnutém v roce 1984 navíc uvedla, že způsob, jakým chce zemřít, je sebevražda. Populární herečka a odborníky uznávaná režisérka Christine Pascal zemřela skokem z okna pařížské psychiatrické kliniky 30. srpna 1996. Bylo jí 42 let.