Carlo Ludovico Bragaglia

Italský režisér Carlo Lodovico Bragaglia se se světem filmu seznamoval již od dětství díky svému otci, sám se ale ke kinematografii dostal oklikou až mnohem později, aby ji pak obohatil více než 60 natočenými filmy různých žánrů. Jeho otec Francesco Bragaglia byl ředitelem jedné z prvních italských filmových společností Cines, založené v roce 1906 v Římě. Carlo Lodovico se narodil ve městě Frosinone, do Říma se rodina přestěhovala až později. Studoval práva, poté se zúčastnil první světové války, v níž získal několik vyznamenání, byl také vážně zraněn. Se svými bratry Antoniem (1890-1960) a Arturem (1893-1962) začal po první světové válce experimentovat s fotografováním, vytvářel portréty hereckých hvězd a od focení herců postupně přešel k filmu, mezitím se ale věnoval i divadlu a spolu s bratrem vedl od roku 1922 vlastní divadlo Teatro degli indipendenti. Vlastní tvůrčí aktivity u filmu rozvinul Bragaglia až po příchodu zvuku a jeho režijním debutem byla veselohra PENÍZE NEBO ŽIVOT (O la borsa o la vita, 1933); tento film disponoval experimentálními technickými postupy i vyššími uměleckými ambicemi, v následujících letech se ale Bragaglia soustředil na realizaci komerčně úspěšných titulů, jeho jméno je mimo jiné spojeno s filmovou érou tzv. bílých telefonů. Bragaglia jako režisér točil různé žánry, nejbližší mu ale byly komedie, ať již to byly romantické příběhy s předními kráskami a milovníky tehdejší italské kinematografie (za všechny jmenuje Vittoria de Sicu) nebo bláznivé veselohry, díky nimž například budoval svou popularitu slavný komik Totó. Ten s Bragagliou natočil celkem šest filmů, prvním z nich byl ZVÍŘECÍ BLÁZINEC (Animal pazzi, 1939). S již zmíněným de Sicou natočil Bragaglia několik filmů ve 30. a 40. letech (KDYBYCH BYL UPŘÍMNÝ – Se io fossi onesto, 1941; NEJSEM POVĚRČIVÝ – Non sono superstizioso, 1943), pracoval také se slavnou sourozeneckou trojicí Edoarda, Peppina a Titiny de Filippo (NEPLAŤTE! – Non ti pago, 1942). Zatímco v počátcích své režijní práce Bragaglia měl často podíl i na scénáři, v pozdějších letech se spíše spoléhal na scénáře jiných autorů a věnoval se výhradně režii. Z jeho poválečné tvorby si zaslouží zmínku koprodukční italsko-francouzské drama ORIENT EXPRESS (1954) nebo ve své době populární veselohra SLUŽBU KONAJÍCÍ DESÁTNÍK (Caporale di giornata, 1958). V následujících letech se Bragaglia přiklonil k tehdy žádanému žánru tzv. sandálu a meče a v tomto formátu natočil několik titulů (MEČ A KŘÍŽ – La spada e la croce, 1958; HERKULOVY LÁSKY – Gli amori di Ercole, 1960; HANNIBAL – Annibale, 1960). Svou tvorbu nakonec završil opět komediálním žánrem a jeho poslední prací byla historická veselohra ČTYŘI MUŠKETÝŘI (I quatro moschettieri, 1963). Jen výjimečně se Bragaglia uplatnil i v jiných profesích, například u svého vlastního filmu DON LORENZO (1952) byl producentem, v minimálních rolích se dvakrát mihnul i jako herec před kamerou, v padesátých letech točil také v televizi. V průběhu šedesátých let na vlastní umělecké aktivity rezignoval, ale později se stal vyhledávaným hostem pro vzpomínkové televizní pořady, protože s rostoucím věkem byl jedním z mála žijících pamětníků na dobu počátků italského němého filmu, v němž se pohyboval díky otci již jako dítě. Ve věku 100 let obdržel Carlo Lodovico Bragaglia od prezidenta republiky Řád za zásluhy v oblasti kultury (1993). Poslední léta života trávil na ostrově Capri, kde si zakoupil také hrob a se sebeironií sobě vlastní a vědomím, že „přesluhuje“, na Dušičky si každý rok na vlastní hrob nosil květiny. Carlo Lodovico Bragaglia zemřel v Římě následkem komplikované zlomeniny po pádu ze schodů 3. ledna 1998 ve věku 103 let.