Dany Robin

Herečka Dany Robin se krátce po druhé světové válce zařadila mezi oblíbené osobnosti francouzského filmu, popularitu si udržovala po celá padesátá léta, a i když točila i mimo Francii, později její sláva rychle opadla, mimo jiné v souvislosti s příchodem o něco mladších hvězd, například Brigitte Bardot. Dany, vlastním jménem Danielle, se narodila ve městě Clamart nedaleko Paříže a od dětství se věnovala tanci, od roku 1938 byla členkou dětského baletního souboru pařížské Opery. Tanec studovala na pařížské konzervatoři a s úspěchem dokončila školu v roce 1943, poté studovala i herectví. Nedlouho nato debutovala před filmovou kamerou a v menší roli se objevila v milostném melodramatu LUNEGARDE (1946). Do širšího povědomí diváků i mimo Francii ji uvedly až filmy významných režisérů Marcela Carné (BRÁNY NOCI – Les portes de la nuit, 1946) a René Claira (MLČETI ZLATO – Le silence est d′or, 1947). Vzápětí dostala příležitost i v hlavních rolích a například po boku slavného Louise Jouveta hrála mladou nadanou klavíristku v milostném příběhu MILENCI JSOU SAMI NA SVĚTĚ (Les amoureux sont seul au monde, 1948). S Jouvetem pak znovu vytvořila ústřední pár v PŘÍBĚHU LÁSKY (Une histoire d′amour, 1951). Na přelomu 40. a 50. let se před kamerou několikrát sešla s tehdejším idolem Georgesem Marchalem (1920-1997), za nějž se v roce 1951 provdala. Jejich manželství, zpočátku velmi šťastné a ukázkové, trvalo osmnáct let a narodily se z něj dvě děti. Soukromý život si úzkostlivě chránili a žili na venkovském zámku nedaleko Paříže. Dany Robin se mezitím pevně usadila mezi filmovými hvězdami a návštěvnost jejích filmů v kinech zřídka klesla pod jeden milión diváků. Nadšení diváků ovšem nesdíleli odborní kritici, kteří jí dvakrát po sobě v letech 1953 a 1954 udělili cenu pro nejhorší herečku. Nepřízeň kritiky nezměnila nic na faktu, že v první polovině padesátých let patřila Dany Robin ke slavným tvářím francouzské kinematografie a jejími partnery ve francouzských i zahraničních filmech byli nejpopulárnější svůdníci té doby jako Jean Marais (PŮLNOČNÍ MILENCI – Les amants de minuit, 1953), Kirk Douglas (ČIN LÁSKY – Un acte d′amour, 1953), Amedeo Nazzari (VZBOUŘENCI Z LOMANACHU – Les revoltés de Lomanach, 1954) nebo Dieter Borsche (MEZIPŘISTÁNÍ V ORLY – Escale à Orly, 1955). Z nadčasovějších počinů můžeme připomenout životopisný film NAPOLEON (1955), v němž ztvárnila Bonapartovu první lásku Desirée Clary. Kromě filmu se Dany Robin věnovala i divadlu, ale i když během 50. a 60. let účinkovala v řadě her na různých pařížských scénách (Théâtre de Saint-Georges, Théâtre Montparnasse), její jevištní aktivity jsou ve srovnání s filmovým herectvím podružné. Generační obměna francouzských hereček přelomu 50. a 60. let způsobila postupný ústup ze slávy a zatímco v letech 1950-1960 natočila bezmála třicet filmů, v následující dekádě jich bylo o poznání méně. Zviditelnila se nicméně znovu v mezinárodním měřítku po boku Petera Sellerse v britské komedii VALČÍK TOREADORŮ (Waltz of the Toreadors, 1962) nebo v dobrodružném filmu MANDRIN (1962). V roce 1968 se Dany Robin rozvedla s Georgesem Marchalem, rozkol mezi nimi nastal ale již o několik let dříve díky Marchalovým častým nevěrám. O rok později natočila svůj poslední film a v režii Alfreda Hitchcocka vytvořila manželský pár s Frederickem Staffordem ve špionážním thrilleru TOPAZ (1969). Téhož roku se podruhé provdala za irského producenta Michaela Sullivana a na další hereckou kariéru rezignovala. Stala se de facto Sullivanovou osobní tajemnicí a žila víceméně v soukromí. Poslední veřejné vystoupení absolvovala Dany Robin na divadelním festivalu v Anjou v roce 1994, kde hrála v Anouilhově hře Karneval zlodějů. Spolu s manželem Michaelem Sullivanem tragicky zahynuli při požáru svého bytu v Paříži 25. května 1995.