Ferruccio Cerio

Italský režisér Ferruccio Cerio se jako úspěšný filmař uvedl za druhé světové války, nedlouho nato ale jeho kariéru zničila příslušnost k Mussoliniho režimu, pro nějž pracoval až do jeho pádu. Cerio pocházel ze starobylé Savony na severu Itálie a původně vystudoval medicínu - v tom ostatně nebyl mezi italskými režiséry výjimkou - ale lékařské profesi se nikdy nevěnoval. Hned po studiích zamířil k divadlu, později k filmu, kde se začal prosazovat jako scénárista. Již na scénářích k filmům jiných režisérů projevil svůj sklon k historickým příběhům, například snímek GIULIANO DE MEDICI (1941), který natočil Ladislao Vajda. Pro svůj režijní debut, fiktivní historický příběh ze 16. století BEZEJMENNÝ RYTÍŘ (Il cavaliere senza nome, 1941), angažoval hvězdné obsazení a hlavní roli Bernardina Viscontiho hrál tehdejší idol Amedeo Nazzari. Ten byl také hvězdou dalšího Ceriova filmu, komedie VILA NA PRODEJ (La villa da vendere, 1941). Svůj další film, dramatický příběh muže, který kvůli domnělé vážné nemoci opustí milovanou ženu, POSLEDNÍ SBOHEM (L'ultimo addio, 1942), natočil podle divadelní předlohy s Luisou Feridou v hlavní roli a jako kameraman se na něm podílel Václav Vích. Poté se Cerio jako druhý režisér podílel na vzniku francouzsko-italského velkofilmu HRABĚ MONTE CHRISTO (Le comte de Monte Cristo, 1943). Když v roce 1943 začali postupující Američané ohrožovat Řím, Mussolini se s hrstkou věrných přesunul na sever Itálie, kde s podporou německé armády vznikl dočasný státní útvar Italská sociální republika. Přesídlila sem i část filmařů, kteří v improvizovaných podmínkách v Benátkách pokračovali v natáčení filmů. Mezi nimi byl i Ferruccio Cerio, který zde realizoval filmy VĚZENÍ (La prigione, 1943) a ROSALBA (1944), ovšem bez účasti skutečných hereckých hvězd. Díky napojení na Mussoliniho režim až do jeho konce se po válce Cerio nemohl vrátit do Itálie a své aktivity přesunul do Španělska, kde natočil několik méně významných filmů, některé i s italskými herci (KŘIK - L'urlo, 1948). Teprve počátkem padesátých let se vrátil do Itálie a opět se věnoval zpracování historických témat (VYPLENĚNÍ ŘÍMA - Il sacco di Roma, 1952; TRIPOLIS, KRÁSNÁ PŮDA LÁSKY - Tripoli, bel suol d'amore, 1953). I když se mu do jeho posledních filmů podařilo opět angažovat slavné herce v čele s Albertem Sordim, nebyl Cerio s výsledky své práce spokojen a v polovině 50. let na další angažmá ve filmu rezignoval. Jako režisér pak ale krátkou dobu patřil k průkopníkům italského televizního vysílání. Ferruccio Cerio zemřel v Římě 23. dubna 1963 ve věku 58 let.