Lilia Silvi

Italská herečka Lilia Silvi se na počátku své kariéry mohla pyšnit přezdívkou „italská Shirley Temple“, její filmová dráha však skončila krátce po válce a touha po návratu ke slávě ji přivedla k nepříliš zdařilé akci fingovaného únosu, což ji naopak jako uměleckou osobnost nakonec zcela zlikvidovalo. Narodila se v Římě jako Silvana Musitelli a v rodném městě také začala uplatňovat své pohybové vlohy, navštěvovala taneční školu. Před kamerou stála Lilia Silvi poprvé v rámci filmu PÍSEŇ O ZEMI (Il cantico della terra, 1935), až po několika letech ale na sebe výrazněji upozornila díky dvěma filmům Maxe Neufelda – PAN MAX (Il signor Max, 1939) a NEOMLUVENÁ HODINA (Assenza ingiustificata, 1939). Právě tehdy se zrodila naděje, že začínající herečka malého vzrůstu s rošťáckým výrazem by se mohla stát italskou modifikací slavné Američanky Shirley Temple. Režiséři méně náročných komedií a melodramat se této příležitosti chytli a Lilia Silvi se na počátku čtyřicátých let stala hvězdou několika filmů ročně. Hlavními rolemi ji zahrnul například C. L. Bragaglia ve svých filmech MODROVOUS (Barbablu, 1941) a FIALKY VE VLASECH (Violette nei capelli, 1942), titulní úloha v Malasommově komedii SCAMPOLO (1942) byla variací na slavnou Lízu Doolittlovou. Tady byl jejím partnerem tehdejší přední milovník Amedeo Nazzari, s nímž se setkala ještě ve filmech ŠŤASTNÉ DNY (Giorni felici, 1942) nebo ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY (La bisbetica domata, 1942), což – jak už název napovídá – byla filmová verze slavné Shakespearovy divadelní předlohy. Jeden film natočila také s francouzským režisérem Jeanem Boyerem (ĎÁBEL JDE DO ŠKOLY – Il diavolo va in collegio, 1944). V roce 1940 se Lilia Silvi provdala a jejím manželem se stal slavný fotbalista Luigi Scarabello (1916-2007), člen zlatého fotbalového týmu z berlínské olympiády v roce 1936. Jestliže se za války Lilia Silvi těšila značné popularitě, poválečná éra a nástup neorealismu její kariéru prakticky ukončily – o herečku spojenou s nenáročným komediálním žánrem přestal být zájem. Poslední hlavní roli náhle slavné tanečnice se zástupcem ctitelů hrála ve filmu BIRAGHIN (1946), následně se musela spokojit s účinkováním v divadle v jeho lidovějších formách. O návrat na stříbrné plátno se pokusil režisér Carlo Borghesio, když jí v historické komedii NAPOLEON (Napoleone, 1950) svěřil vedlejší roli císařovny Marie Luisy. Lilia Silvi pokles své popularity nesla těžce a ve spolupráci s manželem se počátkem padesátých let uchýlila ke kurióznímu kroku, který ji měl zviditelnit. Zinscenovaný vlastní únos zahraničními tajnými službami jí sice pozornost vynesl, zároveň ji ale tento pokus o návrat ke slávě umělecky zničil a musela se stáhnout do soukromí. Od té doby se věnovala rodině, až po šedesáti letech si na ni vzpomněl režisér Gianni di Gregorio a nabídl jí menší roli ve své úspěšně komedii GIANNI E LE DONNE (Koření života, 2011).