Nanni Loy

Do dějin italské poválečné kinematografie zasáhl režisér Nanni Loy několika zásadními počiny, jeho význam ostatně dokládá i řada prestižních ocenění včetně jedné nominace na Oscara. Nanni Loy (vlastním jménem Giovanni) pocházel z města Cagliari na jihu ostrova Sardinie; jeho otec byl právníkem, matka měla původ ve starobylé šlechtické rodině markýzů z Neoneli. V roce 1948 absolvoval studium na filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia a poté začal pracovat jako asistent režie, na této pozici získal bohaté zkušenosti díky několikeré spolupráci s režisérem Luigi Zampou. Po této praxi a vlastní režii několika krátkých filmů prorazil s hvězdně obsazenou kriminální komedií ZNOVU V NESNÁZÍCH (Audace colpo dei soliti ignoti, 1960). Do období druhé světové války pak situoval příběh dvou studentů zapojených do protifašistického odboje DEN LVŮ (Un giorno da leoni, 1961). Tento film je dnes zapomenutý, protože již o rok později jej Nanni Loy překonal působivou mozaikou protifašistického povstání v Neapoli v roce 1943 (ČTYŘI NEAPOLSKÉ DNY – Le quattro giornate di Napoli, 1962). Právě tento snímek navazující na těsně poválečnou neorealistickou vlnu mu vynesl nominaci na Oscara i prestižní ocenění v Itálii. Během následujících let se Nanni Loy podílel na vzniku několika projektů tehdy oblíbeného povídkového žánru, další festivalové trofeje mu vynesla komedie HLAVA RODINY (Il padre di famiglia, 1967). Ústup z uměleckých ambicí je patrný v dalších filmech, úspěch u diváků mu ale v různých žánrech zajistilo angažmá osvědčených osobností jako byli Alberto Sordi (ZATČEN NA HRANICÍCH – Detenuto in attesa di giudizio, 1971) nebo Paolo Villaggio (JAK JSEM USPOŘÁDAL AMERIKU – Sistemo l’America e torno, 1974). Další festivalové vavříny přinesly filmy CAFÉ EXPRESS (1980) a SCUGNIZZI (1989), zatímco u nás je spíše známý povídkový snímek PANNA NEBO OREL (Testa o croce, 1982), režíroval také třetí pokračování komediálních příběhů MOJI PŘÁTELÉ III (Amici miei atto III, 1985). Mezitím jako scenárista nebo příležitostný herec pracoval pro jiné režiséry, a to nejen v Itálii, ale také ve Francii. Jeho posledním dílem je televizní film ČEKÁNÍ NA ÚSVIT (A che punto è la notte, 1995) s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli. Nanni Loy zemřel ve městě Fiumicino poblíž Říma 21. srpna 1995 ve věku nedožitých sedmdesáti let. Se svou manželkou Biancou Marchesano měl čtyři syny.