Břetislav Pojar

Legenda animovaného filmu, scénárista, výtvarník a režisér Břetislav Pojar se narodil v Sušici 7. října 1923. Studoval na Akademii výtvarných umění a na Vysoké škole architektury ale studia nedokončil. Před totálním nasazením v "reichu" nedostudovaného architekta zachránil Ateliér filmových triků, kde začínal jako fázař a získal tak zde první zkušenosti na poli animace. Ty pravé učednické roky ale prožil až po boku Jiřího Trnky, s nímž po válce odešel do tehdy se rodícího studia loutkového filmu v Chourových domech na pražské Národní třídě. Jeho prvním vlastním samostatným dílem byla Perníková chaloupka (1951), kde je dodnes poznat Trnkův vliv na mladého výtvarníka. Však si také animátorskou práci vyzkoušel na Trnkových známých projektech Špalíček (1947), Staré pověsti české (1952) či Sen noci svatojánské (1959). První mezinárodní úspěch přišel s loutkovou moralitkou O skleničku víc (1953), za kterou získal hlavní cenu na festivalu v Cannes. V nápadité etudě zde řeší problém alkoholismu a patří k jeho méně početným filmům pro dospělé. Podobný úspěch měl i film Lev a písnička (1959) o nesmrtelnosti umění, který pro změnu bodoval na festivalu v Annecy. Pojarova fantazie a nápady se zdají nekonečné - ať už ve snímcích Bombománie (1959), Jak si zařídit byt (1959), Kočičí slovo (1960) a Kočičí škola (1961), Romance (1962) či Ideál (1964)a v mnoha dalších filmech. Jsou v nich rošťáci, zákeřný kocour, stříbrné myši, létající sloni, jabloňová panna, hraví medvídci, ale taky motorista na šikmé ploše nebo poetické paraplíčko. Významným mezníkem v jeho tvorbě bylo šťastné setkání s výtvarníkem Miroslavem Štěpánkem, z něhož se zrodila slavná série Pojďte, pane, budeme si hrát - o nejhravějších medvídcích na světě. Příběhy Potkali se u Kolína, Jak jeli k vodě, K princeznám se nečuchá, Nazdar kedlubny nebo Držte si klobouk slavily a stále slaví úspěch u několika generací dětských diváků. Ale nejen u nich. Jeho chytrý humor a režijní nápady ocenili a dodnes oceňují i dospělí. Především pro jejich nadčasovost a bravuru animace. Spojení dvou charakterů - vychytralého a lenivého medvěda, který má navrch nad bezelstně dobráckým a naivním bráškou - přesahuje všechny doby a kultury. Stejně jako jejich nekonečná hravost vyjádřená půvabnými medvědími proměnami, tu v mašinku, brnění, květinu či lízátko, jindy zase v rybu nebo semafor. Zde je však třeba připomenout, že nemalý podíl má i vynikající komentář Rudolfa Deyla ml., kterého později nahradil František Filipovský. Nezapomínejme však ani na ostatní díla. Nezapomenutelné jsou například televizní seriály Zahrada (1974) o dobrodružství pěti kluků v objevené tajemné zahradě, Dášeňka (1979) podle knihy Karla Čapka nebo populární večerníčky Jája a Pája (1987). Nepříliš známé je, že Břetislav Pojar si vyzkoušel ale také i hranou režii v rodinném snímku Dobrodružství na Zlaté zátoce (1955). Delší čas pracoval také pro OSN, např. snímky Bum (1979) a Kdyby(1981), a pro Kanadský státní filmový úřad, kam jezdil na dlouhodobé pracovní pobyty a kde vznikl mimo jiné i film Romance z temnot (1986). Po revoluci v roce 1989 natočil celovečerní fantazii o hračkách Motýlí čas (1990) kombinující hrané a animované prvky a začal se věnovat pedagogické práci. Založil katedru animované tvorby na FAMU a dosud tu učí. Stejně jako v začátcích jej stále provokují moderní technologie - mimo jiné natočil v Japonsku film Slzy stékají po polích (2004), v němž kombinuje loutku s kreslenou animací snímanou digitálním skenerem. Jedním z jeho posledních projektů na domácí půdě je Paleček - příspěvek do čtveřice pohádek ve Fimfáru 2 (2006), které vzniklo podle Werichovy stejnojmenné knihy. V červnu 2003 byl Břetislav Pojar na filmovém festivalu ve Zlíně odměněn cenou za celoživotní přínos filmu pro děti a mládež. Dne 28. října 2008 mu pak bylo za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění uděleno z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání Medaile Za zásluhy II. stupně.