Lilla Brignone

Italská herečka Lilla Brignone patřila k významným osobnostem poválečného divadla, odehrála ale také bezmála padesát vedlejších rolí ve filmu. Lilla, vlastním jménem Adelaida, pocházela z umělecké rodiny a narodila se v Římě. Jejím otcem byl dlouhodobě úspěšný režisér Guido Brignone (1886-1959), matka Lola Brignone-Visconti (1891-1924) byla divadelní a filmovou herečkou, v oblasti umění se pohybovali i další příbuzní, například teta z otcovy strany, herečka Mercedes Brignone (1885-1967). Lilla Brignone se díky rodičům od dětství seznamovala se světem filmu a divadla. S herectvím na jevišti začínala Lilla v patnácti letech a není nijak překvapivé, že debut před filmovou kamerou absolvovala pod režijním vedením svého otce Guida, v jehož historickém filmu TERESA CONFALONIERI (1934) se objevila v menší roli šlechtičny na plese. Poté dvakrát točila s režisérem Gennarem Righellim, který jí poskytl větší příležitost v adaptaci Pirandellovy hry ROZMYSLI SI, JAKOUBKU (Pensaci Giacomino, 1937). Jinak se ale Lilla Brignone v počátcích své herecké dráhy filmu spíše vyhýbala a preferovala divadlo, kde jí cenné zkušenosti předávali významní herci jako Ruggero Ruggeri nebo Memo Benassi. K vrcholům svého divadelního herectví dospěla Lilla Brignone po druhé světové válce, kdy byla několik let členkou Teatro Piccolo v Miláně. Na této scéně pracovala s významným režisérem Giorgiem Strehlerem a podávala pozoruhodné výkony v shakespearovském repertoáru (Romeo a Julie, Richard III., Zkrocení zlé ženy, Bouře, Macbeth), v ruské klasice (Racek, Zločin a trest), ale i v díle dalších zahraničních dramatiků. V Miláně se také odehrálo setkání s hercem Giannim Santucciem (1911-1989), který se stal jejím životním partnerem, později založili vlastní divadelní společnosti a vytvořili jeden ze stěžejních párů italského poválečného divadla. I když byla značně vytížená divadlem, počátkem 50. let se Lilla Brignone začala vracet před filmové kamery, především v dramatickém žánru ve vedlejších rolích prezentovala zajímavé psychologické portréty žen ve zlomových životních situacích. Připomeňme alespoň film RÝŽOVÁ POLE (La risaia, 1956) nebo i u nás uvedené SNY VE SKŘÍNI (I sogni nel cassetto, 1957), kde ztvárnila matku hlavní hrdinky. Podobnou postavu pak hrála ve filmu BOUŘLIVÉ LÉTO (Estate violenta, 1959). Její úlohy matek vyvrcholily v Antonioniově filmu ZATMĚNÍ (L'eclisse; 1962). Co se týče divadla, sluší se připomenout několikerou spolupráci s režisérem Luchinem Viscontem koncem padesátých let (Čarodějky ze Salemu, Slečna Julie). Kromě divadla a filmu rozšířila Lilla Brignone své aktivity také o dabing, mluvila například za americkou hvězdu Katharine Hepburn nebo za francouzské herečky Simone Signoret a Anouk Aimée. Mezitím přišla šedesátá léta, která byla pro Lillu Brignone obdobím největšího pracovního vytížení před kamerou. Od rolí matek přešla k postavám žen z nejvyšší společnosti (CÍSAŘSKÁ VENUŠE - Venere imperiale, 1963), velké příležitosti jí přinesly i dobově oblíbené televizní seriály (KAPITÁNSKÁ DCERKA - La figlia di capitano, 1965; SNOUBENCI - I promessi sposi, 1967). Poslední větší role ve filmu hrála v komediích ZLOMYSLNOST (Malizia, 1973) a LEHKÝ HŘÍCH (Peccato veniale, 1974). Během sedmdesátých let působila Lilla Brignone v divadle Teatro Stabile v Janově, kde zazářila v představeních Kdo se bojí Virginie Woolfové nebo Přízraky od Henrika Ibsena. Po profesní stránce se pak i ve vyšším věku umělecky vyvíjela pod vedením mladého nadějného divadelního režiséra Giancarla Sepe (Dům Bernardy Alby, Tanec smrti). Jako jedna z nejlepších interpretek díla Luigiho Pirandella se krátce před smrtí představila ve hře Každý má svou pravdu. Lilla Brignone zemřela následkem nádorového onemocnění v Římě 24. března 1984 ve věku sedmdesáti let. Až do smrti ale neúnavně pracovala, chystané premiéry představení Williamsovy hry Tramvaj do stanice touha se však nedožila.