Viliam Poltikovič

Tibet ve filmu. (I) Příběh tibetské etnicity se stává často námětem natáčení filmových dokumentaristů v různých částech dnešního světa. Láká především svojí exotičností a je většinou spojován s tibetskou formou buddhismu. Svět se dnes dynamicky mění a podstata určování k jednotlivé skupině původního obyvatelstva je založena především v kategoriích my-oni a my-vy (další kategorií může být proces akulturace, kdy kolonizovaný je objektem tlaku kolonizace, což v případě tibetského obyvatelstva platí nadvakrát). Pracovní skupina OSN v roce 1983 pro záležitosti původních populací (WGIP) definovala domorodé původní obyvatelstvo takto: - jsou potomky skupin, které se nacházely v čase, kdy další skupiny odlišných kultur či etnického původu přišly na toto území - přesněji, které díky své izolaci od dalších součástí populace země téměř zachovaly nedotčené zvyky a tradice svých předků, které se podobají těm, jež bývají charakterizované jako domorodé. - jsou, přestože pouze formálně, součástí státní struktury, která je složena z národních, sociálních a kulturních charakteristik odlišných od těch jejich. Přistoupíme-li ke srovnání přístupu pohledu filmového dokumentaristy, pak musíme připustit, že daný filmový režisér – dokumentarista vnáší do svého filmu svůj vlastní osobní pohled, který je subjektivní (je-li jako člověk spirituálního založení v popředí jeho tvorby se ocitne především vztah člověka k Bohu, jak je tomu např. ve filmové tvorbě Viliama Poltikoviče)* a nahlíží na problematiku Tibetu zvnějšku. Tento přístup můžeme konfrontovat s prvními filmovými vlaštovkami, které jsou vytvářeny zevnitř, jak je tomu v případě básníka, novináře a filmového režiséra Perma Tsedena,** který natočil tři filmy: ,,Tiché svaté kameny”, ,,Na cestě”, ,,Starý pes”. Poltikovičův přístup je charakterizován jeho spirituální orientací (režisér při svém setkání s diváky při přehlídce svých dokumentárních filmů v Městské knihovně v Praze se přihlásil k buddhismu) a klade na ni hlavní důraz, zůstává však otázkou zda-li tento pohled může odpovědět v jaké situaci se dnes tibetská etnicita nachází – Poltikovič zvolil zajímavý způsob konfrontace při spolupráci na koprodukčním snímku finské televize YLE-TV – 2 Karmapa – dvě cesty božství (1998), kdy nastala situace, že dva chlapci se stali v hierarchii tibetského buhddismu třetími nejvyššími představiteli.(Oba se stali živými ztělesněními Budhy). Tohoto vnitřního sporu uvnitř tibetské náboženské obce znamenitě využívaly státní orgány ČLR, které neustále sledují svoji politiku akulturace..Poltikičův pohled v tomto filmu je cenný především tím, že zachytil situaci, kdy se ukazuje, že i představitelé komise, která měla vybrat karmapu, mají své osobní ambice a že i do náboženství takto zprostředkovaně proniká politika. (Sídlo jednoho z chlapců v New Dilli napadnou přívrženci tibetské volby a nakonec musí zasáhnout i indická policie.) Přístup Perma Tsedena musí být nutně odlišný, protože je konfrontován s životem tibetského obyvatelstva dnes a tak vějíř otázek, které se před tímto filmovým režisérem otevírá je daleko širší: jak např. zachovat původní jazyk, když se přestává vyučovat na středních školách a mladá generace ho již nezná či postačí tradiční formy kultury včetně náboženství odolat náporu, který sebou přináší globalizovaná konzumní kultura..Pro současného tibetského intelektuála takto vzniká otázka, kterou si musí nutně položit a tato otázka je zachycena ve filmu ,,Na cestě” (Tshol ba – resp. Road movie – 2009). Příběh skupiny filmařů, která přijíždí do Tibetu natočit reportáž o divadelním představení a shání herce pro natočení hraného filmu je vlastně příběhem poutníka, který cestuje po Tibetu a hledá své vlastní kořeny – dálnice je zde pouze symbolem cesty, kterou má poutník před sebou a ponoření do sama sebe může být pouze prvním krokem..Celý film je symbolicky zakončen vlastně tím, že o skutečné natáčení nešlo, a vše bylo pouze iluze ..Přesto film výborně zachycuje v některých scénách obraz současné tibetské společnosti – funkcionáře spolupracujícího s čínskými státními orgány, zpěváka, který si v divadelní hře zahrál a myslí si o sobě, že právě on by byl nejlepším představitelem pro hlavní roli.. Jak se dnes ukazuje, nepostačí nahlížet na tibetskou společnost antikvovanými očima – tato společnost se ocitla pod tlakem zvnějšku ale i uvnitř sama sebe a kam vykročí to dosud neznáme… * Poltikovič Viliam – narozený 28.2.1958 ve Znojmě. Filmový režisér, kameraman a filmový scenárista. Vystudoval KDT na FAMU v Praze. Od roku 1989 ve svobodném povolání. Natočil přes 120 filmů a problematice propagace východních náboženství se věnuje od počátku devadesátých let. Jedna linie jeho dokumentárních filmů se zabývá léčebnými metodami a druhá, která tvoří základ jeho filmové tvorby, je věnována představování náboženství v různých místech naší planety. Patří k nemnoha filmovým dokumentaristům, kterým bylo umožněno získat přístup k tibetskému dalajlámovi.