Keiko (kosatka)

Koho z nás nevzal za srdce slavný hollywoodský příběh o kosatce Willym, který se dočkal dokonce dvou pokračování a ohromného světového úspěchu? O lidských hvězdách filmového plátna se píše stále, ale jaký byl životní osud nejslavnější kosatky světa??? Představitel Willyho se ve skutečnosti jmenoval Keiko (což v japonštině znamená "Štěstí") a narodil se ve vodách Atlantického oceánu poblíž Islandu někdy v letech 1977 - 1978. V roce 1979 byl chycen v Saedyrasfnidu na Islandu a více než tři roky pobýval v Islandském delfináriu Hafnafjordur.Tady ho pojmenovali Siggy. Později přesídlil do MarineLandu v kanadském Ontariu, kde se mu dostalo výcviku a také nového jména - Kogo (Kago, Kego). V roce 1985 byl prodán za 350,000 $ do zábavního parku Reino Adventure v Mexiko City, kde ho přejmenovali na Keika. Strávil zde plných 11 roků, během nichž se stal doslova místní hvězdou. Spolu s houfem kamarádů - delfínů tu bavil zástupy diváků a zdá se, že to dělal rád. Byl výborně vycvičený, lehce ovladatelný a hlavně děti jej doslova milovaly. A on je také... Možná právě proto byl Keiko roku 1993 vybrán společností Warner Bros, aby hrál hlavní postavu filmu Zachraňte Willyho (Free Willy). Dojemný snímek o přátelství problematického kluka a dravé kosatky se doslova přes noc stává ohromným hitem, a zároveň s tím stoupá i vlna zájmu o osud Keika. Vychází na světlo, že jeho život není příliš radostný - slavný "Willy" doslova živoří v naprosto nevyhovujících podmínkách. Pomoc mu nabízí např. Michael Jackson, který jej hodlá odkoupit pro svou ranč Neverland, ale zelenou nakonec dostává jiný projekt - záměr darovat Keikovi úplnou svobodu. Za velké podpory veřejnosti, včetně škol a různých institucí, vzniká „Nadace Zachraňte Willyho/Keiko“ se vstupním kapitálem 4 milionů dolarů od společnosti Warner Bros a neznámého dárce. Keiko je převezen do rehabilitačního centra v Oregonu, kde se pomalu zotavuje, přibývá na váze a postupně se mu hojí i četná poranění kůže. Učí se lovit a konzumovat živé ryby, jak se na člena jeho druhu sluší a patří, a roku 1997 se konečně zdá být připraven na další etapu své životní změny. Rok nato je po více než 22 letech života v zajetí převezen dopravním letadlem na Island. Tady jej čeká speciální ohraha v zálivu se sítí oddělující záliv od volného moře. Přípravu a trénink k vypuštění do volné přírody má na starosti společnost Ocean Future Society, v jejímž čele stojí syn slavného mořeplavce Jean Michel Cousteau. Postupně je Keikovi umožňován volnější pohyb a jeho „vycházky“ na otevřené moře jsou stále delší a častější. V roce 2002 je vypuštěn do širého moře a všichni s napětím sledují, jak si povede. Keiko sice obstál, byl více než 60 dní schopen přežít zcela bez lidského přičinění a dokonce na čas navázal kontakt s divokými kosatkami, ale celý projekt se jeví čím dál kontroverzněji. Docházejí finance a vlna zájmu pomalu opadá. Navíc sílí hlasy, poukazující na nereálnost celého podniku - a zdá se, že mají pravdu. Keiko, zvyklý odmala na lidskou péči a společnost se jen těžko vyrovnává s novým stylem života. V červenci 2002 se Keiko vydává z islandských vod k Norsku, na více než 1400 kilometrů dlouhou cestu. Po necelých sedmi týdnech od vypuštění na svobodu připlouvá k norským břehům, kde se usídlí ve fjordu Skolvik, asi 400 kilometrů západně od norské metropole Oslo. Dovoluje lidem, aby si s ním hráli a zdá se být spokojený. Později je nasměrován do zátoky Takness bay, kde má péči svých lidských přátel a víc klidu, ale kde může připlouvat a odplouvat podle své vlastní vůle. Počátkem prosince roku 2003 se ale sen o svobodě černobílého krasavce hroutí - Keiko se stává apatickým, přestává přijímat potravu a ve večerních hodinách místního času dne 12.12.2003 jeho životní cesta končí. Podle lékařského vyšetření jeho život ukončil akutní zápal plic. I tak se ale Keiko dožil cca 27 roků, a stal se tak se druhým nejdéle žijícím kosatčím samcem, který strávil většinu svého života v zajetí. Stal se z něho symbol - „Keiko se dotkl milionu lidských srdcí... bude pokračovat ve svém poslání velvyslance přírody a oceánu vůči lidskému druhu, jako připomínka toho, co musíme a co naopak nesmíme dělat“, říká Jean Michel Cousteau ve svém nekrologu nad velikou kamennou mohylou, navršenou nad tělem svého chráněnce.