Boris Pasternak

Ruský prozaik, básník, dramatik a překladatel, jenž kromě všestranné literární tvorby bohužel proslul i svým smutným osudem. Narodil se jako jedno ze čtyř dětí v židovské umělecké rodině: Matka byla koncertní pianistka, otec si získal jméno coby postimpresionistický malíř a profesor na akademii. Borisova chůva se zasadila o chlapcův křest. Dům Pasternakových zůstával trvale otevřen umělcům. Leonid Pasternak se spřátelil i s L. N. Tolstým, jehož později nakreslil na úmrtním loži, údajně v Borisově přítomnosti. Ve velmi mladém věku Boris studoval hudbu; z obdivu k Alexandru Skrjabinovi uvažoval o životní dráze skladatele. Přešel však na univerzitu v německém Marburgu, kde se věnoval filozofii. Studium nedokončil a po návratu domů se zaměřil na poezii. První básnická sbírka mu v plném znění vyšla roku 1922 – v jeho dvaatřiceti letech. Její název se snad (vzhledem k odlišnému rodu ruského a českého podstatného jména) dá přeložit jako Sestra má – pouť životní. Znamenala průlom a svému autorovi vynesla obdiv i přátelství několika básníků především jeho vlastní generace. O to víc jej zasáhla perzekuce některých z nich v době stalinských čistek. Za druhé světové války Pasternak vyvíjel činnost v civilní obraně a recitoval své verše vojákům na frontě. Čtyřicátá léta plynula také ve zanmení osudové lásky: Ženatý spisovatel prožíval intenzívní vztah se svobodnou matkou Olgou Ivinskou. Na konci dekády jej zdrtila její deportace do gulagu. Olga tehdy čekala Pasternakovo dítě, a v táboře potratila. Své životní dílo – román Doktor Živago – dokončil Pasternak v polovině padesátých let. Rozsáhlá próza však obsahuje i pasáže vzniklé ve druhé a třetí dekádě 20. století, takže autor na ní bez nadsázky pracoval po většinu svého života. Přestože si nedělal iluze ani o tzv. době tání po nástupu Nikity Chruščova, nabídl svůj text k publikaci na pokračování v jednom ze sovětských literárních časopisů. Dílo, které bylo pro nepřítomnost socialistického realismu doma odmítnuto, se podařilo propašovat do Milána. Zde román roku 1957 vyšel v nakladatelství Feltrinelli (mimochodem vlastněném italským komunistou). V životě hrdiny – lékaře a básníka se vztahem ke dvěma ženám – se prolínají události osobní a společenské. To je zvlášť markantní ve chvíli, kdy jej při jednom z pravidelných návratů od jeho lásky Lary zpět k rodině zajistí vojenská hlídka a odveze na frontu občanské války. K jeho tragickému osudu přispívá i dědičné prokletí: Ani spojení talentu a píle jej nakonec neuchrání od závislosti na alkoholu, která před lety zničila jeho otce. Bezprostřední příčinou smrti se však stává selhání srdce. Závěrečnou naději ztělesňují jeho a Lařina dcera Táňa a jeho nevlastní bratr, který ji po letech najde. Dovětek románu tvoří nádherná poezie s názvem Básně Jurije Živaga. Vedle sebe zde figurují lyrika osobní a přírodní, filozofické reflexe i náboženský mysticismus. Zhruba rok po vydání bylo rozhodnuto o udělení Nobelovy ceny. Pasternak ji telefonicky přijal, vzápětí však v krátké písemné zprávě odmítl. Sovětské úřady mu totiž vyhrožovaly odebráním občanství, a v té době už věděl, že je těžce nemocen. Zemřel za další dva roky na rakovinu plic. Oznámení o chystaném pohřbu se objevila v moskevském metru. Obřad se stal tichým vyjádřením hromadného nesouhlasu s politickým systémem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let poprvé vyšel Doktor Živago oficiálně – jak v ruštině, tak v češtině. Vydání se nedožil ani překladatel Jan Zábrana, jehož osud se s Pasternakovým v několika ohledech doplňuje. Zhruba v téže době byla konečně udělena Nobelova cena, již převzal Pasternakův syn Jevgenij. Z filmových zpracování románu Doktor Živago se největší oblibě těší verze z roku 1965. Kromě představitele titulní role Omara Sharifa ji proslavila také krásná hudba, především Lařin motiv. Další adaptace (jmenujme aspoň britskou televizní minisérii z roku 2002) vznikají i po přelomu milénia. Mimořádně smutné a mimořádně krásné Pasternakovo dílo, označované mnohými literárními historiky za největší ruský román 20. století, tedy oslovuje další generace.