Ilja Racek

Ilja Racek pochází z pedagogické rodiny, jeho otec Sáva Racek byl profesorem na střední škole, po válce dokonce zemským školním inspektorem, Ilju však naopak provázela pověst problematického a nedisciplinovaného studenta. Od dětství miloval loutkové divadlo, byl častým návštěvníkem biografů a také hodně četl. Umělecké geny byly nepochybně dědictvím po dědečkovi Adolfu Rackovi (1876-1947), který byl novinářem, příležitostným básníkem a také známým bohémem. Za války Ilja Racek pracoval jako jevištní technik loutkového divadla Říše loutek, sám také účinkoval v Lidovém domě. Po maturitě na gymnáziu začal studovat na konzervatoři, která se v té době změnila na DAMU; herecká studia absolvoval v roce 1950. Ještě před dokončením DAMU nastoupil Racek do angažmá v Krajském oblastním divadle v Olomouci, kde strávil deset let (1950-1960). Tady zazářil ve stěžejních divadelních kusech jako Hamlet a Romeo a Julie, dále vynikl v Obchodníkovi s deštěm nebo Pohledu z mostu. Mezitím také absolvoval vojenskou službu; proti původnímu plánu účinkování v Armádním uměleckém souboru si kvůli špatnému kádrovému profilu vojenská léta odbyl v Komárně. Po odchodu z Olomouce byl přizván do Divadla E. F. Buriana (1960-1966), kde hrál například ve hrách Vytetovaná růže nebo I chytrák se spálí. V letech 1966-1990 pak patřil k oporám hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Zatímco v mládí hrál milovníky nebo groteskní figurky, na scéně Vinohradského divadla se vyprofiloval v představitele výrazných a psychologicky složitých charakterů. Jeho herecký projev vynikl ve hrách Noc s leguánem, Královna Kristina, Car Fjodor, Život a dílo skladatele Foltýna nebo Barbaři. Pohostinsky hrál také v Divadle Na zábradlí (Pokoušení, Na dně), s úspěchem vystupoval ve Viole. V roce 1990 odešel do důchodu, ale herecky dále pracuje jako host, například v Divadle ABC (Veselé paničky windsorské), v Rokoku (Skřivánek), vrátil se i na prkna Vinohradského divadla (Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane). V roce 2008 obdržel Ilja Racek Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v divadle. S prací před kamerou se Racek seznámil ještě jako posluchač DAMU, hrál spíše komparzní roli ve filmu NÁVRAT DOMŮ (1948), až po několika letech pak dostal první větší hereckou příležitost v lyrickém snímku STŘÍBRNÝ VÍTR (1954). Po několika dalších filmech navázal Racek užší spolupráci s režisérem Jaroslavem Balíkem (ZKOUŠKA POKRAČUJE, 1959; TARZANOVA SMRT, 1962; PĚT HŘÍŠNÍKŮ, 1964), z níž vyniká hlavní role Julia Fučíka ve filmu REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE (1961); tento propagandistický titul je však dnes již zapomenutý. Z komediálního žánru, v němž se Racek objevoval výjimečně, lze připomenout Vorlíčkův film KDO CHCE ZABÍT JESSII? (1966). Od svého příchodu do Prahy začal Racek hrát také v televizi, vynikl zvláště v několika zdařilých přepisech klasických děl na přelomu 60. a 70. let (PRVNÍ LÁSKA, 1969; BUŘIČ JEJÍHO VELIČENSTVA, 1969), zvláště pak zazářil působivým ztvárněním hlavní role v televizním filmu HRABĚ DRACULA (1970). Doba normalizace znamenala pro Racka kvůli jeho politickým postojům značný útlum v práci před filmovou i televizní kamerou, hrál i s několikaletými odstupy (KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA, 1973; VRAŽEDNÉ POCHYBNOSTI, 1978). Do dekády let osmdesátých vstoupil malou, ale výraznou epizodou v komedii VRCHNÍ, PRCHNI! (1980), následně se znovu dostal k větším hereckým úkolům složitějších postav (RADIKÁLNÍ ŘEZ, 1983; LÁSKA S VŮNÍ PRYSKYŘICE, 1984). V této době také poprvé našel větší uplatnění v seriálech (PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, 1986; ZLÁ KREV, 1986; DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, 1989). Objevil se také ve slovenském seriálu LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU (1984), který byl o několik let později zkrácen do filmové verze SVĚDEK UMÍRAJÍCÍHO ČASU (1990); to také byla Rackova poslední filmová role u nás, v zahraniční produkci si o jedenáct let později zahrál v britském filmu ČLOVĚK V ZOO (The zookeeper, 2001). Po roce 1990 tedy Racek skončil spolupráci s filmem, nadále se ale uplatňuje v televizi, a to nejen v v kvalitních inscenacích, ale znovu také v seriálech (NÁHRDELNÍK, 1992; KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN, 1996; ČETNICKÉ HUMORESKY, 1997), naposledy například NÁVES (2005), výrazněji na sebe upozornil především jako průvodce seriálem LASKAVÝ DIVÁK PROMINE (1994), ve stejné době také navýšil svou popularitu uváděním vzpomínkového televizního pořadu TROCHA ŠAFRÁNU Z TELEVIZNÍHO ARCHÍVU (1995). Ilja Racek je rozvedený a má tři děti, syn Ilja Racek mladší (*1950) je režisérem a ředitelem televizního studia v Ostravě.