Saša Rašilov

Saša Rašilov, vlastním jménem Wenzel Rasch von Hessen, pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a byl dvanáctým potomkem svých rodičů. V dětství ztratil otce a s ním také poslední požitky svého původu, načež pak vyrůstal na Žižkově. Vyučil se typografem a v letech 1909-1914 pracoval v grafických závodech v Praze, tehdy také začal produkovat improvizované výstupy po žižkovských hospodách, které daly základ jeho dalšímu působení. Po dvou letech strávených na frontách první světové války se vrátil do Prahy a nastoupil jako komik do karlínského Varieté (1916-1917), následně vystřídal několik kabaretů, mimo jiné legendární Rokoko nebo Červenou sedmu. V době působení v Rokoku zaujal K. H. Hilara, který jej pak přivedl na jeviště Národního divadla, kde pak Rašilov hrál až do konce života (1921-1955). Ze svého kabaretního období si Rašilov na naši první scénu přinesl zcela nový způsob hraní založený především na soustavném kontaktu s publikem a časem se vypracoval mezi přední, ne-li vůdčí herecké osobnosti Národního divadla. Přestože byl svou fyziognomií předurčen pro dobrácké role tatíků, dokázal věrohodně vykreslit i složitější psychologické portréty, a to nejen v komediálním, ale i dramatickém repertoáru. Se svými postavami převážně nízkého původu našel svou polohu především v české klasice, byl mu ale blízký i starý ruský a francouzský repertoár. Mezi jeho vrcholné výstupy patřily hry Zdravý nemocný, Král Lear, Ženitba, Strakonický dudák, Sen noci svatojánské, Lucerna, Naši furianti, Revizor nebo Višňový sad. Ještě před první světovou válkou přišel Rašilov do styku s filmem, když dostal menší roli v krátkém (a nedochovaném) filmu ŽIVOT ŠEL KOLEM (1913). První dochovanou stopou Rašilovova herectví je pak groteska ÚNOS BANKÉŘE FUXE (1923). Po další nepříliš významné participaci na němé veselohře MOŘSKÁ PANNA (1926) následoval velkolepý vstup Saši Rašilova do zvukového filmu. Hned v jeho počátcích dostal dvě hlavní role spojené s osobností Jaroslava Haška. Ve filmu POSLEDNÍ BOHÉM (1931) ztvárnil přímo Haška, i když sám Rašilov nebyl zcela ztotožněn se sentimentálním vyzněním. Lépe se mu podařilo zahrát druhou velkou roli ve filmu DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1931), i když tady měl nelehkou situaci – pražské publikum bylo léta zvyklé na Švejka v jevištním podání Karla Nolla, který sice natočil němou verzi, ale zemřel v roce 1928. Rašilov se ale nakonec osvědčil a i když byl zastíněn pozdější verzí s Rudolfem Hrušínským, jeho Švejk patří dnes ke klasice českého filmu (film nicméně není dochován celý). Pro další roky se však Rašilov ve filmu odmlčel. Byl vnímán jako výborný komik, ale v této době se nepokoušel prosadit v silné konkurenci svých kolegů kalibru Vlasty Buriana nebo Hugo Haase. Až po několika letech se tak objevil v menší roli zahradníka v melodramatu BEZDĚTNÁ (1935), výraznější herecké kreace pak předvedl jako advokát Mach ve veselohře MRAVNOST NADE VŠE (1937) a rada Hupner ve zfilmovaném románu OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA (1937). Z jeho dalších filmových postav pak stojí za zmínku otcovská role po boku Věry Ferbasové ve filmu ANDULA VYHRÁLA (1938), objevil se i ve snímcích dramatičtějšího, respektive melodramatického vyznění. Humor s nádechem sentimentu ostatně dominuje i jeho životní roli Barvínka, kterou si zahrál v komedii PŘIJDU HNED (1942), k níž si sám napsal scénář. Film natočil Otakar Vávra, který pak Rašilova později obsadil do svých dalších titulů (ROZINA SEBRANEC, 1945; NEZBEDNÝ BAKALÁŘ, 1946). V poválečném období hrál Rašilov celkem v šestnácti filmech různých žánrů, svým hereckým výkonem přispěl především k dodnes trvajícímu úspěchu komedií HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU (1948) a RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY (1949). Zcela odlišnou a fascinující polohu herectví – i když na malém prostoru – pak předvedl v Radokově dramatu DALEKÁ CESTA (1949), dnes neprávem opomíjeném klenotu československé kinematografie. Na přelomu 40. a 50. let hrál Rašilov také v několika historických a životopisných filmech, jeho poslední rolí byla postava hamižného kavárníka Stýbla ve filmu KAVÁRNA NA HLAVNÍ TŘÍDĚ (1953). Saša Rašilov proslul mimo jiné svým bohémským stylem života, což mimo jiné dokládá jeho bydlení na hausbótu na Vltavě koncem 20. let, v roce 1931 se pak přestěhoval do vily na Zbraslavi, kde soustředil osobitou sbírku starožitností. Vynikl také jako protagonista a vypravěč četných historek z divadelního zákulisí. V průběhu herecké dráhy získal Rašilov také několik ocenění, v roce 1941 obdržel Národní cenu za práci v Národním divadle, druhou Národní cenu dostal za film RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY v roce 1950. V roce 1953 byl jmenován zasloužilým umělcem. Zemřel náhle v Praze 3. května 1955 ve věku nedožitých 64 let. Jeho kariéru mapuje dokument Saša Rašilov (1958) a také několik knih, nejnověji Saša Rašilov & Saša Rašilov (2006). V umělecké branži se prosadili také potomci dalších generací – syn Alexandr Rašilov (1936-2000) byl kameramanem, ve filmu a televizi se v posledních letech výrazně uplatnili vnuci Saša Rašilov (*1972) a Václav Rašilov (*1976).