Alois Sedláček

Jako sedlářský učeň se poprvé setkal s divadelním světem díky improvizovanému divadlu Jana Lapila, známého také jako Rošlapil, který byl kolem roku 1840 v Praze známý jako výborný deklamátor a důsledný vlastenec. Lapil nadšeně ochotničil kde se dalo a dokonce se objevil podle pamětníků v roce 1842 v Praze na scéně Stögrova divadla v Růžové ulici v Klicperově hře Blaník. Lapil byl povoláním uzenář a ve své podzemní dílně si zařídil jeviště, aby měl doslova divadlo k ruce kdykoliv si vzpomene. Tam se hrávaly kusy výslovně vlastenecké.V jednotlivých rolích se střídali Lapilovi učňové a pozvaní ochotníci. Přesně na tomto místě se objevil Alois Sedláček, který se zde objevil nejprve jako divák a později si sám vyzkoušel zda má či nemá nějaký talent. Podstatnou souvislostí z této životní etapy budoucího herce je skutečnost, že se Alois Sedláček narodil 11. prosince roku 1852 v Praze, v domě na Karlově náměstí čp. 20, ve kterém měl Lapil svou uzenářskou dílnu a podzemní divadelní scénu. V tomto domě se divadelnictví dostalo do stádia epidemie, protože takřka všichni jeho obyvatelé se nějakým způsobem do chodu divadélka zapojovali. Alois Sedláček se ve svých šestnácti letech objevil na scéně Lapilova divadla v Nerudově veselohře – Ženich z hladu. Uzenářský principál Lapil, který byl nejen hercem, ale i režisérem Nerudova divadelního kus, pozval na premiéru také autora, takže Jan Neruda a řada dalších osobností, mezi kterými byl i Karel Jaromír Erben, přišly za zábavou. Neruda jej měl, jak vzpomínal Alois Sedláček, také pochválit za dobře zvládnutou roli hladového ženicha. Nikdo se nedivil, že Lojzík Sedláčků praštil se sedlařinou, když si vyslechl slova uznání od Jana Nerudy, a vrhl se na divadlo. Nějakou dobu běhal po Praze a sháněl možnost, kde by si zahrál a mohl ukázat, co umí. To se mu povedlo zcela náhodou, když se seznámil s hercem Josefem Muškou, který jej doporučil jako mladého, nadějného herce, řediteli Kramuelovi. Sedláček váhal, protože se mu nechtělo ke kočovnému divadlu, ale pak se sám vydal do Horažďovic, kde měla Kramuelova společnost plánovanou štaci. Alois Sedláček si z druhé ruky ještě v Praze nakoupil herecké šminky a pokusil se Kramueleho hereckou družinu dohnat. V Horažďovicích je už nezastihl, takže musel táhnout dál, aby se mohl s nimi setkat. Podařilo se mu to až po několika dnech v Nové Kdyni. Podle vzpomínek Sedláčka byl mile přivítán a principál Kramuele byl překvapen jeho hezkou tváří a pěkně urostlou postavou. Ještě ten den si zahrál Sedláček lékárenského pomocníka. Sedláček dospěl již k pozoruhodně kvalitnímu hereckému projevu u kočovných hereckých společností, ve kterých postupně získal mnoho cenných zkušeností. Při jedné takové štaci stál Sedláček po boku pražské herečky Otýlie Sklenářové-Malé, která byla nadšená z jeho hereckého projevu a po návratu do Prahy Aloise Sedláčka doporučila řediteli Maýrovi. Po Velikonocích roku 1878 se rozjel do Prahy, kde jej zkoušel režisér František Kolár, který se měl vyjádřit, že Sedláčkovi z každého oka kouká komediant a dodal k Maýrovi: „Toho můžete vzít, pane ředitel, bez zkoušky!“ Sedláček byl přijat, když ještě před tím si stihl splnit povinnou vojenskou službu. Praha poprvé jej jako nadějného mladého herce měla možnost vidět 12. května roku 1878 na jevišti Národní arény, která byla v té době letní scénou Prozatímního divadla. Zahrál si postavu Lichnického v L´Arrongeově veselohře Dcery pana Zajíčka. Líbil se a byl napevno angažován jako stálý člen divadelního souboru Prozatímního divadla, se kterým pak přešel do Národního divadla. Mimo herecké úlohy počínaje rokem 1900 byl režisérem. V roce 1911 odešel do penze. Sedláčkův neposedný duch jej hnal ještě hodně dlouho na divadelní prkna. Hostoval nějakou dobu v Národním divadle a také na jiných pražských scénách. V letech 1918 až 1922 byl stálým smluvním hercem filmové společnosti Wetebfilm. Jako herec byl Sedláček populárním představitelem lidového komika. Mimo tělesný zjev byl podle pamětníků nejcennější jeho milý a jistý hlas, a to i v pozdním věku. Typické pro jeho herectví bylo nekončící pozorování lidských typů a jejich přenášení do některých rolí, které ztvárnil. Nejvíce mu seděly role přitroublých zámožných synáčků, později namyšlených pantatíků a zbohatlíků vůbec. Zvládal s přehledem také i jiné komediální role, ale jeho herectví bylo limitováno tím, že se necítil jistý v rolích romanticko-dramatických, epických a těch, které byly plné patosu. Mezi rolemi, které Alois Sedláček ztvárnil a dobový tisk uznale chválil patřily: Ferdík v Šamberkově Jedenáctém přikázání /1881/,Alexej Dimitrijev Starikov v Gogolově Námluvách /1882/, Václav ve Stroupežnického Našich furiantech /1887/, Karel Drábek ve Štolbově hře Maloměstští diplomati /1888/, Brožek v Jiráskově Vojnarce /1890, 1901/, Alexandr Ivanovič Chlestakov v Gogolově Revisoru /1891/, Lahůdkář Pstruha v Jeřábkově hře Služebník svého pána /1892/, Pilz v Štechově Třetím zvonění/1900/, Tranio v Shapespearově Zkrocení zlé ženy/1901/, Kdoulička v Shakespearově hře Sen noci svatojánské/1901/, Soběbor v Klicperově Hadrianu z Římsů/1902/, Vrchní z Jiráskovy hry Lucerna/1905/, Bonifác Bonafides z Talovy hry Jiříkovo vidění/1905/ a mnoho dalších. Jako režisér uspěl zejména při inscenování her: Goldoniho Mirandoliny /1903/, Kolárova Pražského žida /1903, 1909/, Čechovova Medvěda /1905/ aj. Ke konci svého života se Alois Sedláček spíše zajímal o zvířata, než-li o lidi. Nejraději měl koně, na kterých jezdíval a opájel se vnějším i vnitřním pocitem klidu. Často s koňmi i psy rozmlouval a sám byl přesvědčen, že mu rozumí. Život Aloise Sedláčka skončil náhle 23. července roku 1922, když se vracel z filmového představení, ve kterém sám hrál, a zastavil se na kus řeči s bývalými kolegy. Tam jej dostihla náhlá bouře nad Prahou. Chtěl se urychleně dostat domů. Snažil se nastoupil do plné tramvaje, odkud byl neurvale odstrčen průvodčím, a roztrpčený a zahanbený Alois Sedláček se raději již nedomáhal možnosti vstoupit do vozu. Cestu domů změnil na cestu do kanceláře biografu „Penzijního fondu sólistů Národního divadla“ na Slovanech, kam došel zmáčený rozrušený a vyčerpaný. Z posledních sil se posadil na nejbližší židli a v okamžiku, kdy se chystal promluvit, sklopil hlavu na prsa a … …vystoupal do českého hereckého nebe. Tehdejší správa Národního divadla se zachovala k památce poctivého herce necitlivě. Nechala pouze vyvěsit černý prapor nad zadním vchodem Národního divadla na Tylově náměstí. Herec, režisér Alois Sedláček zemřel v Praze 23. července 1922 ve věku nedožitých 70 let. Erkul