Guido Brignone

V historii italské kinematografie má režisér Guido Brignone významné místo jako první domácí vítěz festivalu v Benátkách, jinak ale umělecké hodnoty italského filmu nijak zásadně neobohatil, i když natočil kolem stovky filmů. Guido Brignone se narodil v Miláně do herecké rodiny, divadelním hercem byl jeho otec Giuseppe Brignone (1854-1937), na cestu k divadlu se dala i jeho starší sestra Mercedes Brignone (1885-1967). Právě se sestrou Mercedes začínal Guido jako divadelní herec, ale ještě před první světovou válkou propadl kouzlu filmu. Někdy kolem roku 1912 se Guido Brignone přestěhoval do Říma, kde se nedlouho nato oženil. Jeho manželka Lola Visconti (1891-1924), známá později jako Brignone-Visconti, byla též herečkou. Hrála ostatně i v prvních Guidových filmech; jeho režijním debutem byl film ODETTE (1915) a od té doby natáčel i několik snímků ročně. Zpočátku v některých vlastních filmech i hrál, časem se ale věnoval výhradně režii. Jestliže jeho prvním filmům v hereckém obsazení dominovala manželka Lola Visconti, počátkem dvacátých letech začal častěji angažovat otce Giuseppe Brignona a například ve filmu ZVONY ZE SAN LUCIA (Le campane di San Lucio, 1921) hrála kromě otce a manželky také sestra Mercedes. Dvacátá léta 20. století byla v italské kinematografii mimo jiné ve znamení prvního vzepětí žánru sandálu a meče a Brignone v letech 1924-1927 realizoval pět takovýchto filmů, jejichž protagonistou byl tehdy velmi populární Bartolomeo Pagano (MACISTE CÍSAŘ - Maciste imperatore, 1924; MACISTE V PEKLE - Maciste all'inferno, 1926; MACISTE V KLECI LVŮ - Maciste della gabbia dei leoni, 1927). Zvýšený import amerických filmů tehdy vrhl italský filmový průmysl do krize, která donutila některé režiséry k odchodu do Německa. Byl mezi nimi i Brignone, který koncem dvacátých let realizoval čtyři německé filmy, dvakrát točil i ve Francii. Po příchodu zvuku, tedy počátkem třicátých let, se Brignone vrátil do Itálie. Natáčel filmy různých žánrů, jeho filmografii ale začaly postupně dominovat kostýmní příběhy, většinou životopisné snímky (PERGOLESI, 1933; LORENZINO DE MEDICI, 1936; KEAN, 1940; BEATRICE CENCI, 1941; MARIA MALIBRAN, 1943). Ne všechny filmy se Brignonovi podařily, obecně ale byly přijímány lépe než nenáročné komedie vnímané jako součást éry bílých telefonů. Nejlépe z Brignonových historických filmů dopadl dramatický příběh italské šlechtičny bojující proti zvůli rakouského justičního aparátu TERESA CONFALONIERI (1934); úspěch filmu byl založen především na participaci významné divadelní herečky Marty Abby, za zmínku stojí také fakt, že svůj debut před kamerou v tomto filmu absolvovala režisérova dcera Lilla Brignone (1913-1984). Film TERESA CONFALONIERI získal Mussoliniho pohár na festivalu v Benátkách. Z další Brignonovy tvorby připomeňme melodramatický příběh zasazený do prostředí exotické Afriky POD JIŽNÍM KŘÍŽEM (Sotto la croce del sud, 1939), který je sice vnímán jako průměrný, získal ale cenu za technické kvality, opět na festivalu v Benátkách. Na přelomu 30. a 40. let natočil několik hudebních filmů se slavným operním pěvcem Beniaminem Giglim. Po druhé světové válce nastala v jeho plodné práci několikaletá odmlka, pak se ale pomalu začal vracet k historickým příběhům, ať již fiktivním či založeným na osudech skutečných osobností (BARON CARLO MAZZA - Il barone Carlo Mazza, 1948; POHŘBENA ZAŽIVA - La sepolta viva, 1949; IVAN - Ivan il figlio del diavolo bianco, 1953; HRABĚ ZE SANT ELMO - Il conte di Sant Elmo, 1953; POVOZNÍK Z MONCENISIA - Il vetturale di Moncenisio, 1954). Závěr Brignonovy profesní dráhy je ve znamení opět žánru sandálu a meče, v italské kinematografii byl tak jedním z mála, který mytologické příběhy točil ve dvacátých letech i v počátku druhé vlny konce padesátých let (OTROCI Z KARTÁGA - Le schiave di Cartagine, 1957; VE JMÉNU ŘÍMA - Nel segno di Roma, 1959). Guido Brignone zemřel v Římě 6. března 1959 ve věku 72 let.