Jiřina Bohdalová

Jiřina Bohdalová byla k herectví vedena od malička svou matkou, která ji vodila na konkurzy, takže Bohdalová se již jako dítě objevila ve filmech ZLATÝ ČLOVĚK (1939) nebo MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ (1940), od dětství také hrála divadlo. Maturovala na gymnáziu, poté působila jako učitelka v Ostravě, mezitím se až na třetí pokus dostala na DAMU, jejíž studia musela ale po dvou letech přerušit kvůli těhotenství. Do té doby také spadá těžké životní období v podobě zatčení jejího otce z politických důvodů. V roce 1957 nakonec dokončila DAMU, načež nastoupila do Divadla ABC, kde pod vedením Jana Wericha strávila deset let. Od roku 1967 pak strávila 37 sezón ve Vinohradském divadle. Divadlo dalo Bohdalové řadu významných hereckých příležitostí (Idiotka, Kočičí hra, Dům na nebesích, Pygmalion, Generálka atd.), samozřejmě se dlouhodobě uplatňovala i v rozhlase (opět například Pygmalion). Od poloviny 50. let hrála Bohdalová v několika filmech ročně, vesměs však epizodní role, zaznamenat ji můžeme například v komedii FLORENC 13.30 (1957). První větší roli dostala ve Fričově filmu KRÁL KRÁLŮ (1963); svou roli naivky pak zopakovala v několika dalších filmech (KOMEDIE S KLIKOU, 1964; BÍLÁ PANÍ, 1965; PŘÍSNĚ TAJNÉ PREMIÉRY, 1967; ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU, 1970), ale protože dostávala i jiné příležitosti, její herectví nesklouzlo ke stereotypu. Výraznou příležitostí byla role Tonky v dramatu HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK (1964), dodnes uznávaná je také její kreace Marie v muzikálu DÁMA NA KOLEJÍCH (1966). Nesmírně populární je také hvězdné trio Bohdalová-Janžurová-Jirásková v dosud svěží veselohře SVĚTÁCI (1969). K životní roli se Bohdalová dostala ve filmu UCHO (1970), kde hrála po boku svého tehdejšího manžela Radoslava Brzobohatého. Kachyňův film podle novely Jana Procházky otevřeně kritizoval praktiky komunistické moci a premiéru měl až v roce 1990. Silný psychologický příběh s neuvěřitelným vývojem postav během jediné noci dal Bohdalové možnost ukázat téměř všechny rejstříky jejího neobyčejného talentu. Šedesátá léta byla také ve znamení rostoucí popularity Jiřiny Bohdalové v televizi, kde zvláště po navázání spolupráce s Vladimírem Dvořákem dostala řadu příležitostí v drobných formátech scének a skečů, uplatnila se také jako konferenciérka a moderátorka, například v hudebním pořadu BABIČČINA KRABIČKA (1964). Následkem své účasti v politicky velmi odvážném filmu Ucho měla Bohdalová v 70. a 80. letech omezené, ba téměř nulové možnosti točit filmy. V této době ale dostala mnoho výrazných příležitostí v televizi. Přestože vyšší moc rozhodla o jejím omezeném filmování, televize jako masmédium rostoucího významu umožnila Bohdalové nejenom setrvat v povědomí diváků, ale díky různorodým formátům televizních pořadů se z ní stala favoritka všech generací. Spolupráce s Vladimírem Dvořákem vyústila v dlouholeté společné moderování pořadu TELEVARIETÉ, který se poprvé objevil na televizní obrazovce v roce 1975. Velkolepě pojatá show Československé televize s mezinárodní účastí sice zaváněla řízností nechvalně proslulého německého Ein Kessel Buntes, nicméně je fakt, že jestli něco z desítek odvysílaných Televarieté přetrvává dodnes, jsou to scénky, skeče a moderátorská intermezza mezi jednotlivými výstupy, často s mírným nádechem satiry, byť pečlivě jinotajové a málo odvážné. V každém případě Televarieté od poloviny 70. let do úmrtí Vladimíra Dvořáka výrazným způsobem dotvářelo a udržovalo popularitu Jiřiny Bohdalové. V normalizační dekádě se Bohdalová objevila v řadě televizních seriálů; nikdy nedostala hlavní roli, přesto jsou nezapomenutelné její kreace Květy Zdeborové v seriálu TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA (1971) nebo Dáši Fuchsové v CHALUPÁŘÍCH (1975), hrála také v seriálech F. L. VĚK (1971), MUŽ NA RADNICI (1976), BAMBINOT (1983), LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR (1984), MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ (1984), DRUHÝ DECH (1988) a nakonec i v mezinárodním projektu CIRKUS HUMBERTO (1988). Mimořádnou hereckou příležitost dostala v roce 1971 v televizním filmu KAT NEPOČKÁ (1971) podle novely Norberta Frýda. Osud herečky inspirovaný skutečným příběhem Anny Letenské, popravené za heydrichiády, byl pečlivě realizován a svými kvalitami vysoce převyšuje dobový průměr. Další televizní inscenace z té doby nedosáhly takových kvalit, nicméně dodnes jsou občas reprízované např. UPÍR VE VĚŽÁKU (1979), RYBA VE ČTYŘECH (1987) nebo STRAŠIDLO CANTERVILLSKÉ (1989). Jak již bylo řečeno, popularita Jiřiny Bohdalové zasáhla všechny generace. V této souvislosti je nutno zmínit její práci pro děti. V televizi to byl v polovině 70. let oblíbený seriál PAN TAU (1975) nebo později její kreace v pohádkách PRINCOVÉ JSOU NA DRAKA (1980), CO TAKHLE SVATBA, PRINCI? (1985) nebo AŤ PŘILETÍ ČÁP, KRÁLOVNO (1987). Významnou kapitolu v tvorbě Jiřiny Bohdalové jsou televizní večerníčky. Již koncem 60. let namluvila POHÁDKY Z MECHU A KAPRADÍ (1968), později to byl RÁKOSNÍČEK(1976), O CHYTRÉ KMOTŘE LIŠCE (1983), MALÁ ČARODĚJNICE (1983), později pak pohádky O SKŘÍTKU RACOCHEJLOVI (1997). Herectví, omezené pouze na mluvu přivedla Bohdalová k dokonalosti a její nezaměnitelný hlasový projev se širokou škálou různých obměn si získal srdce malých diváků několika generací. Filmografie Jiřiny Bohdalové ze 70. a 80. let čítá jen několik málo titulů; byla to například jedna z vedlejších rolí v nepříliš zdařilé komedii BULDOCI A TŘEŠNĚ (1981), o něco lepší, dnes však již zapomenutá, byla role Heleny v hořké komedii SMÍCH SE LEPÍ NA PATY (1986). Po revoluci 1989 se Bohdalová vrátila na filmové plátno ve velkém stylu. Hned její první porevoluční role Viki ve filmu CORPUS DELICTI (1991) ukázala v plné šíři její herecké možnosti. V roce 1992 pak hrála ve filmech KAČENKA A STRAŠIDLA a KAČENKA A ZASE TA STRAŠIDLA. V roce 1993 pak byla na filmové plátno převedena divadelní hra Dům na nebesích, v níž Bohdalová excelovala na prknech Vinohradského divadla. Filmový přepis pod názvem JEDNA KOČKA ZA DRUHOU (1993) však nenašel pochopení u kritiků, ani u diváků, ve smyslu, že zfilmování divadelních kusů není vždy šťastným řešením. V roce 1993 pak vznikla velkoryse koncipovaná pohádka NESMRTELNÁ TETA, v níž Bohdalová ztvárnila roli Závisti. Další velkou hereckou příležitostí pro Jiřinu Bohdalovou byla FANY (1995), kde hrála spolu se svou letitou kolegyní z Vinohradského divadla, Jiřinou Jiráskovou. Znovu se pak objevila v pohádkách RUMPLCIMPRCAMPR (1997), PTÁK OHNIVÁK (1997) a JEZERNÍ KRÁLOVNA (1998). Menší roli profesorky pak měla v Renčově muzikálu REBELOVÉ (2001). Nadále Jiřina Bohdalová dostávala mnoho příležitostí v televizi. Z roku 1991 například pochází komedie o vědomí vlastní důležitosti SVĚDKYNĚ, v roce 1993 hrála v dnes již pozapomenutém seriálu O ZVÍŘATECH A LIDECH, pro televizi byly také adaptovány další divadelní hry z Vinohrad jako např. GENERÁLKA JEHO VELIČENSTVA (1995; podle hry Generálka) nebo KOČIČÍ HRA (1997). Ve druhé polovině 90. let začala Bohdalová svůj herecký talent rozmělňovat v pokleslých scénkách na televizi Nova, kde se objevovala tak často, až jí hrozil úbytek fanoušků. Naštěstí Česká televize dryáčnický humor kompenzovala důstojnými hereckými příležitostmi, kde Bohdalová mohla znovu a znovu dokazovat, že je skutečně výbornou herečkou. V roce 1999 takto například přímo pro ni napsal Zdeněk Zelenka tři televizní inscenace (opět podle divadelních her) s hlavními rolemi naprosto odlišných typů – PANÍ PIPEROVÁ ZASAHUJE, NÁVŠTĚVA STARÉ DÁMY a ISABELA, VÉVODKYNĚ BOURBONSKÁ. Ne všechny televizní počiny se však tolik podařily, což lze dokumentovat filmy BANKROTÁŘI (2003) nebo POVODEŇ (2005), které ještě před vysíláním měly značnou reklamu v médiích, o zásadní či kvalitní díla však rozhodně nejde. Stejně tak bylo zbytečné angažovat Jiřinu Bohdalovou do seriálů TV Nova ON JE ŽENA (2004) a POJIŠŤOVNA ŠTĚSTÍ (2004-2007), kde její postavy postrádají plastičnost a vývoj. Obrovská popularita Jiřiny Bohdalové se pochopitelně odrazila i v řadě ocenění, především v diváckých anketách. Před rokem 1989 přesvědčivě vyhrávala soutěž o Televizní rolničku, poté pak kralovala v anketě Týtý (první dva ročníky 1991 a 1992 vyhrála Ivana Chýlková, která tehdy byla na vrcholu popularity, v letech 1993-2002 pak byla kategorie hereček jednoznačně ve znamení Jiřiny Bohdalové). V roce 1985 byla Jiřina Bohdalová jmenována zasloužilou umělkyní. Je také držitelkou dvou Českých lvů za hlavní roli (Nesmrtelná teta, 1993; Fany, 1995). V roce 2011 obdržela Cenu Thálie za celoživotní dílo v divadle. Jiřina Bohdalová byla dvakrát vdaná (Břetislav Staš, Radoslav Brzobohatý), ani jedno manželství však nemělo dlouhé trvání. Z prvního manželství má dceru Simonu Stašovou, taktéž herečku. Mezi zájmy Jiřiny Bohdalové patří především vaření, což se odrazilo také v několika kuchařských knihách, na nichž se autorsky podílela. Podílela se také na dvou svých biografiích Tiché rozmlouvání (1997) a Měla jsem štěstí na lidi (2006). Rodiče se jmenovali František Bohdal a Marie Bohdalová.