František Matějovský

František Matějovský se narodil 21. března 1874 v Načeradci do rodiny místně známého a výborného muzikanta, zpěváka a ředitele kostelního kůru v Načeradci. Gymnaziální studia nedokončil a nastoupil do Skřivanovy obchodní školy v Praze. Obdobně jako otec byl již hudebně nadaný od dětských let a projevoval hudební a umělecké sklony. Jako chlapec byl vokalistou v Praze u sv. Mikuláše a sv. Tomáše a členem dětského sboru Národního divadla. Hereckou činnost začínal v ochotnickém spolku Kolár na Smíchově, kde jej objevil roku 1893 ve hře „Jan Výrava“ /Matějovský hrál Dvořáka/ ředitel Národního divadla František Adolf Šubert. Vzápětí jej angažoval do činohry Národního divadla v Praze, kde působil od 1.6.1893 do 31.12.1926, když jej opakovaně nepříznivě hodnotil režisér K. H. Hilar, který trval na dynamickém pojetí rolí, bez analytické volnosti a postupně se zbavoval hereckých představitelů kvapilovské. František Matějovský poté žil v rodném Načeradci, ale stále spolupracoval s pražskými i načeradskými ochotníky. S načeradskými ochotníky byl v dlouhodobém kontaktu. Již v roce 1899 s přítelem Rudolfem Deylem starším se zúčastnil oslav založení divadelního spolku Načeradec, do kterého jej v roce 1886 přivedla jeho maminka a sehrál zde pak řadu chlapeckých a mládeneckých rolí. Zpočátku hrál devatenáctiletý František Matějovský po do nástupu do Národního divadla jen epizodní role a po tři sezóny se vypracovával k rolím podstatnějším. Současně byl studentem Dramatické školy herce a režiséra Josefa Šmahy. Urostlý a vysoký Matějovský byl svou mladou postavou mimořádným zjevem mezi herci Národního divadla a k tomu měl ještě příjemný a barvou bohatý hlas. Tyto vlastnosti mu přinášely zpočátku především milovnické party. Přes počáteční očekávání bylo dlouho zjevné, že přes velký talent, nemá Matějovský dostatečné zkušenosti a zejména malou vyspělost herecké techniky a divadelní kritici si povšimli navíc špatné dikce a velmi malé citlivosti pro veršovaná dramata. Přes tyto nedostatky byl mezi diváky oblíbený. Významný, zvučný a průrazný basbaryton později zvyšoval kvůli své stále se zvyšující chorobě sluchu. I když hrál v komediích, nedokázal se vyrovnat s postavami salónních bonvivánů, psychologicky složitých kreací a venkovských charakterů. Teprve s přibývajícími lety se jeho herecký výkon stabilizoval a podařilo se mu přehrát do základních charakterních rolí. Vrchol herectví zažil František Matějovský až v době vedení činohry Jaroslavem Kvapilem. Po příchodu režiséra K. H. Hilara se Matějovský raději stahoval do pozadí, protože se jeho herecký styl nehodil v nadcházející tvořivé éře Národního divadla. Jeho nejvýznamnější postavou byl Radúz /Radúz a Mahulena/, Solenyj /Tři sestry/, Romeo /Romeo a Julie/ či Vojta Čáp /Přítěž/, hrál také přesvědčivě Lysandra ve Snu noci svatojásnké /1896/, Barona Kristiana v Cyranovi z Bergeracu /1899/, Orlanda ve hře Jak se vám líbí /1900/, Leanda ve hře Šibalství Scapinova /1901/, Valentina ve hře Dvé šlechticů veronských /1902/, Kleanta v Zdravém nemocném/1903/, Solenyj ve hře Tři sestry /1907/ a dal. Celkem vytvořil František Matějovský na scéně Národního divadla 337 rozličných postav. Mezi herci Národního divadla, patřící ke stejné generaci, představoval František Matějovský jistým způsobem vyjímku, pokud jde o jeho vztah české kinematografii v její němé podobě, když přijal titulní roli řidiče, bývalého legionáře Jaroslava Krále v dramatu scénáristy a režiséra Rudolfa Měšťáka - Legionář /1920/. V roli polního hejtmana, kališnického bojovníka Jana Čapka ze Sán, jej přivedl režisér Vladimír Borský před filmovou kameru a po dlouhých sedmadvaceti letech tak zachytil nestora českého herectví Františka Matějovského ve filmu Jan Roháč z Dubé /1947/. Film je významný i tím, že šlo o první český celovečerní a hraný film. Za první českou filmovou kamerou snímající filmové záběry barevně, stál významný český kameraman Jan Stallich. Manželkou Františka Matějovského byla od roku 1900 herečka a kolegyně z Národního divadla Ludmila Vlčková, roz.Matějovská /1869 – 1952/, dcera dramatika, prozaika i novináře Václava Vlčka /1839 – 1908/. František Matějovský zemřel 6. července 1950 v Praze ve věku sedmdesáti šesti let. Přes některé vytýkané herecké a technické nedostatky, zejména na skutečnost, že nenašel osobitý herecký styl, který by jej odlišoval od ostatních herců, byl František Matějovský za svůj přístup k hereckým povinnostem oprávněně označován za nejsvědomitějšího herce Národního divadla a osobnost českého divadla a také filmu. Erkul