Věra Skálová

Věra Skálová pochází z Ústí nad Labem, po odtržení Sudet od Československa se s rodiči přestěhovala do Prahy, kde se po předchozích zkušenostech z ochotnického divadla dostala na prkna profesionálních scén. Hrála v Divadle Anduly Sedláčkové (1940-1942), kde se uplatnila ve hrách Sluha dvou pánů nebo Právo na hřích. Když bylo v době heydrichiády Divadlo Anduly Sedláčkové dočasně uzavřeno, Skálová přešla do Divadla Vlasty Buriana (1942-1944) a na tomto jevišti zaujala v představeních Ducháček to zařídí, Prodaný dědeček nebo Když kocour není doma. Účinkování ve známých pražských divadlech přivedlo Skálovou pochopitelně i k filmu, i když se objevila v menších rolích jen ve čtyřech filmech, cestu do ateliérů jí otevřela mimo jiné rodinná známost s režisérem Vladimírem Slavínským. V roli spolužačky hlavní hrdinky hrála poprvé ve filmu ADVOKÁT CHUDÝCH (1941), v následujícím roce se pak dalšími menšími úlohami uvedla v titulech MUŽI NESTÁRNOU (1942) a OKOUZLENÁ (1942). Naposledy ztvárnila ošetřovatelku v melodramatickém snímku JARNÍ PÍSEŇ (1944). Po válce hrála Věra Skálová ještě krátce v Divadle kolektivní tvorby (1945-1946), ale následně na hereckou kariéru rezignovala a stáhla se do soukromí. Příčinou bylo seznámení a sňatek s plukovníkem Jaroslavem Selnerem (1906-1973), velitelem československé brigády v Sovětském svazu. Vzali se v lednu 1946, Selner byl pak povýšen na brigádního generála, ale v roce 1951 byl z armády propuštěn (byl sice důstojníkem československé jednotky v Sovětském svazu, ale předtím bojoval na západní frontě a také v Africe). Věra Skálová pak pracovala na několika místech jako učitelka drogistické školy ministerstva obchodu, až koncem 50. let se manželé mohli vrátit do Prahy. Skálová našla nové zaměstnání v Pragokoncertu, odkud však byla po roce 1968 v nemilosti vyhozena, o několik let později se pak musela vyrovnat se ztrátou manžela (1973). Skálová byla v roce 1990 rehabilitována, podobný proces proběhl posmrtně i u jejího manžela a Jaroslav Selner byl in memoriam povýšen do hodnosti generálporučíka (1991).