Josef Svoboda

Josef Svoboda patřil mezi nejznámější světové scénografy. V roce 1993 dostal Řád čestné legie, ale v svět ho oceňoval mnohem více než domácí, přestože (nebo možná protože) byl jmenován zasloužilým a pak národním umělcem. Narodil se do rodiny truhláře v roce 1920 v Čáslavi. Mezi jeho první počiny můžeme považovat kulisy pro loutkové divadlo, skicy krajin a první "opravdovou" výpravu, kterou navrhl čáslavským ochotníkům k pohádce Boženy Němcové O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Přestože toužil stát se malířem, šel nejprve na otcovo přání studovat gymnázium a později natruc do truhlářské dílny. Paradoxně právě toto natruc vyučení mu později pomohlo k tomu, že si byl schopen kulisy vytvářet bez asistentů. Ovšem u truhlařiny neskončil. Následovalo studium na Ústřední škole bytového průmyslu v Praze a dráha učitele kreslení na téže škole. V té době se u jeho sousedů scházela skupina lidí fascinovaná divadlem. Výsledkem těchto schůzek byly první inscenace, na kterých si Svoboda poprvé vyzkoušel pravou scénografii a založil svůj rukopis, kterým se později proslavil: používání schodiště jako dramatického prvku a "světelnou" scénografii. Po konci války studoval dále jevištní výtvarnictví a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou - speciálku pro vnitřní architekturu. Svět divadla však již neopustil. Po vzniku Divadla 5. května spolupracoval s šéfem opery Václavem Kašlíkem a zde začal plnit podstatu scénografie jak ji chápal - jako součást inscenace, ne pouze její rámec. Spolupracoval s režiséry zvučných jmen, s Alfredem Radokem, Otomarem Krejčou nebo Miroslavem Macháčkem. Další zastávkou bylo Národní divadlo, kde se v roce 1951 stal šéfem umělecko-technického provozu. V následujících téměř 10 letech zde spolupracoval na mnoha úspěšných inscenacích, které ovlivnili českou i světovou scénografii. Mezi jeho největší úspěchy té doby patří představení Racek, Romeo a Julie a Oidipus vladař. Od tohoto okamžiku už vedla cesta k předním světovým scénám a k nevídaným technickým experimentům. V roce 1958 dostal spolu s Alfredem a Emilem Radokovými úkol, vytvořit srozumitelné představení pro zahraniční diváky na Světové výstavě EXPO `58 v Bruselu. Výsledkem jejich práce byla syntéza divadla a filmové projekce a představení jménem Laterna magika. Představení mělo ohromný úspěch a bylo přeneseno i do Prahy. Na tento odkaz navázalo v roce 1976 představení Kouzelný cirkus. Mezi tím však Svoboda naplno tvořil i pro zahraniční scény. Spolupráce se zahraničními režiséry začala už počátkem padesátých let. Výčet jeho inscenací a působišť je nekonečný - byl schopen připravit i 14 inscenací za rok. Namátkou hostoval v newyorské Metropolitní opeře, v Kennedyho centru ve Washingtonu, ve Slovinském národním divadle v Lublani, v pařížské opeře, v německém Bayreuther Festspiele, ve Velkém divadle v Ženevě i v Londýnské Covent Garden. V cizině si vynahrazoval nedostatek financí doma a pouštěl se do experimentování. V New Yorku vytvořil scénu pro Carmen pouze ze světel, jako první scénograf na světě použil v inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny v Mnichově laser a v milánského Piccolo teatro v roce 1988 pro inscenaci Goethova Fausta vytvořil nad jevištěm obrovitou spirálu, jež v závěru představení shořela. Ve světě je považován za nejznámější osobnost českého divadla, čemuž se nelze divit, neboť na svém kontě má více než 700 inscenací. O významu Laterny magiky svědčí například i fakt, že představení Kouzelné flétny je nejdéle uváděnou inscenací u nás - za 25 let od své premiéry má za sebou 5100 repríz a viděly ji více než dva milióny diváků ve čtrnácti zemích světa. V roce 1990 vydal se spolupracovnicí Milenou Honzíkovou knihu Tajemství divadelního prostoru.