Helena Malířová

Narodila se v Praze posledního dne měsíce října roku 1877 jako Helena Nosková. Její otec, pan Josef Nosek, byl mužem mnoha povolání. Postupně byl vychovatelem, důstojníkem, hospodářským správcem, úředníkem pražského magistrátu s působností a kompetencemi správce dobytčího trhu. Souběžně byl jakýmsi vzorem pro dospívající Helenu, když pod pseudonymy Metař, Sonek, Vysocký nebo Ryba, publikoval své povídky a romantické texty v časopisech Květen nebo Lumír. Překládal také svého oblíbeného maďarského aut Morice Jókaie a v literárním odboru Umělecké besedy vedl přednášky o maďarské literatuře. V roce 1884 se Noskovým narodila dcerka, která se později jako Růžena Nasková /1884-1960/, proslavila jako herečka Národního divadla v Praze. Základní vzdělání získala Helena Malířová nejprve v klášterní škole, poté v dívčí škole v Ječné ulici. Mimo školní klátku se ještě zabývala studiem hry na klavír, zpěvem a kreslením. Vše nasvědčovala tomu, že se připravuje na budoucí učitelskou dráhu. Kolem roku 1899 se seznamuje s anarchistickými myšlenkami a skupinou literátů kolem Stanislava Kostky Neumanna a mezi těmito mladými intelektuály se seznámila se svým pozdějším manželem, studentem práv a básníkem v jedné osobě Janem Malířem /1878-1909/, který se v roce 1904 stal jejím manželem a ve stejné době přerušil studium práv a stal se magistrátním písařem. V následujících letech se musela Helena Malířová vyrovnat s těžkou a vleklou nemocí svého manžela a zajišťováním rodiny. Mimo jiné prostředky k chodu rodiny si opatřovala nejen překladatelskou a literární prací, ale také jako učitelka hry na klavír a hudební doprovod při promítání němých filmů. Po smrti manžela v roce 1909 se rozhodla k cestám po Evropě a postupně navštívila Holandsko, Belgii, Francii, Itálii. V roce 1912 jako reportérka a ošetřovatelka odjela na Balkán v době srbsko-turecké války. Od roku 1913 žila ve Vídni, kde se seznámila s Ivanem Olbrachtem, který ji inspiroval ke vstupu do sociálně-demokratické strany. Od roku 1913 pracovala v redakci vídeňských Dělnických listů a v roce 1916 se i s Olbrachtem vrátila do Prahy. Po roce 1920 žila s Olbrachtem u jeho otce, spisovatele Antala Staška v Krči. V roce 1920 byla ilegálně v Rusku, kam ji vyslaly severočeské komunistické buňky, které se v té době začaly formovat. V Rusku byla osobně jako delegátka na 2. sjezdu III. Komunistické internacionály a v roce 1921 se stala zakládající členkou Komunistické strany Československa. Její členství trvalo do roku 1929, kdy se rozešla s politickými názory s vedoucími stranickými funkcionáři. Po roce 1929 se zapojovala do činností a intenzivní práce mezi dělnictvem. Pro své politické postoje byla opakovaně uvězněna. Aktivně pracovala v redakci Rudého práva a ženského stranického listu Rozsévačka. Zabývala se čstěji ženským a dětským hnutím. Po vyloučení z KSČ se ve třicátých letech zapojila do činnosti levicových intelektuálů. Od roku 1936, kdy ukončila svůj vztah s Ivanem Olbrachtem, žila sama na Smíchově. Velká psychická a fyzická zátěž oslabily její zdraví. Po roce 1936 se postupně u Heleny Malířové zhoršovalo srdeční onemocnění, které si vyžádalo specializovanou péči Od roku 1939 se léčila na interní klinice profesora Pelnáře a zde 17. února roku 1940 své nemoci podlehla ve věku nedožitých 63 let. Spisovatelská dráha Heleny Malířové byla spojena s její mladší sestrou, pro kterou si již v dětství vymýšlela pohádková vyprávění. Tento moment byl rozhodující pro její literární dráhu a projevil se i v její pozdější literární tvorbě. Publikační činnost zahájila na přelomu roku 1900, když zveřejnila své příspěvky a texty v periodikách Besedy Času /1900/; Rudé květy /1901/ ; Zlatá Praha /1901/; Ženský svět /1901/; Květy /1902/; Švanda dudák /1902/. Po roce 1920 publikovala své články zejména Literárních rozhledech; Reflektoru; Rozpravách Aventina, Rudém právu; Tvorbě aj. Knižně debutovala sbírkou povídek Lidské srdce pod svým dívčím jménem Helena Nosková /1903/. V roce 1905 napsala a uvedla hru Bratrství /1905, i prem./ Do roku 1920 publikovala takřka pravidelně soubory svých povídek zabývajících se převážně mezilidskými vztahy, právy žen, životního stylu pražské inteligence: Křehké květiny /1907/; Ženy a děti /1908/; První polibky /1912/. V roce 1908 vydala svůj první román Právo na štěstí /1908, přepr. 1929/, který zachycoval reálné situace pražské společnosti na osudech bohémského básníka. Další romány: Víno /1912/; Popel /1914/; Srdce nemá stání /1918/; Vítězství/ 1918, 2. díl rom. Srdce nemá stání/, představovaly pro vývoj české prozaickou literatury jednoznačnou kontinuitu s předcházejícími díly literárních předchůdkyň Heleny Malířové. Ve dvacátých letech minulého století se Malířová věnovala převážně povídkové tvorbě a pro mládež napsala hru Tři hvězdy /1925/ a pohádky pro nejmenší čtenáře Blažené údol í/1929, pod pseud. Josefa Vysocká/. V poslední dekádě její tvůrčí literární činnosti převažovala románová tvorba: Tři a jedna /1930/; Barva krve /1932/; Dědictví /1933/; Deset životů /1937/ a posmrtně román Mariola /1940/. Její překladatelská činnost se týkala próz V. Huga /1929 - Devadesát tři/; H. Bahra /1911 - Děti/; Thomase Manna /1934 - Josef a bratři jeho/ aj.