Karel Havlíček Borovský

Karel Havlíček Borovský (1821-1856) Novinář, básník, spisovatel a politik narozený 31. října 1821 prožíval své dětství v pro- středí kupeckého krámu a malého hospodářství na Vysočině v nevelké vesnici Borové. Po otci zdědil houževnatost, podnikavost a svobodymilovnost. Protože rodiče chtěli dát syna na studie, odešel Havlíček v devíti letech na rok do Jihlavy, aby se naučil němčině. Tam začal chápat poprvé národnostní rozdíly. Roku 1833 se rodina přestěhovala do Německého (Havlíčkova) Brodu, kde dokončil Havlíček r. 1838 gymnasium. Již v této době se pokoušel o české i německé verše. Dvouletá filosofie v Praze (1838 až 1840), jež byla vlastně dokončením gymnasia, znamená pro Havlíčka významnou dobu národního uvědomování, zejména při četbě spisů Kollárových , Čelakovského a Šafaříka . Otec z něho chtěl mít advokáta, matka kněze. V říjnu 1842 dostává prostřednictvím Šafaříkovým místo vychovatele v rodině ruského profesora A. Pogodina a odjíždí do Moskvy. Zpočátku byl ruským prostředím nadšen, zejména slavjanofilskou mládeží, o níž napsal obdivnou zprávu do pražských Květů (vyšla 23. července 1843 jako první jeho tištěná literární práce, později zařazena do Obrazů z Rus). Po několika měsíčním pobytu však začíná poznávat pravdu o sociálních poměrech v carském Rusku, opouští kollárovské iluze o slovanské veleříši schopné osvobodit ostatní Slovany a stává se nemilosrdným kritikem carského absolutismu. Objevuje Gogola a jeho obdiv k němu stále vzrůstá (překlad Mrtvých duší v Národních novinách 1849), neboť v sobě nachází mnoho podobného. Z romantika se stále více stává realista. V Rusku nalézá i přiměřenou výrazovou formu pro své myšlenky - epigram. Zkušenosti získané v semináři i stykem s tmářstvím ruské pravoslavné církve dávají jeho epigramům příkré proticírkevní zaměření. Tak vzniká v Moskvě kolem 90 Havlíčkových epigramů. Od Pogodinů odešel Havlíček do rodiny známého slavjanofila prof. Ševyreva. Nezůstal tu však dlouho, v červenci 1844 se vrátil přes Vratislav, kde navštívil Čelakovského , domů do Německého Brodu. Od l. ledna 1846 se Havlíček stal redaktorem úředních Pražských novin; které v roce 1848 přeměnil na Národní noviny. První jejich číslo vyšlo 5. dubna. Byl to první velký český politický deník. V úvodním článku vyslovil Havlíček důvěru v český národ, že nezahyne, že dosáhne plného vzkříšení. Kromě redaktorství byl Havlíček činný v Národním výboru, jako organizátor působil na Slovanském sjezdu a byl zvolen za poslance říšského sněmu. Po celý bouřlivý rok byly Národní noviny orgánem pokrokové politiky národně uvědomělého měšťanstva, jehož prvním mluvčím byl Havlíčkův příznivec a dobrý přítel František Palacký. Když na počátku roku 1849 se situace začala přiostřovat, Havlíčkův satirický duch si žádal útočnějšího nástroje. Stal se jím satirický a humoristický Šotek, příloha Národních novin, s obrázky Soběslava Pinkase. V Šotku, jejž Havlíček vyplňoval téměř sám, objevovaly se ostré epigramy, veršované i prozaické vtipy nejrozmanitějšího druhu, zaměřené na stále reakčnější vládu. Havlíček tu otiskuje i parodické politické texty na nápěvy známých národních písní (Sedmero vzdechnutí k ministerstvu, Šuselka nám píše aj.). Život Šotkův byl velmi krátký. Asi po čtvrt roce (22. dubna 1849) byl Havlíček nucen na základě nového tiskového zákona tuto přílohu zastavit. Rok 1849 stále stupňoval politický útisk, až konečně 18. ledna 1850 vyšlo poslední číslo Národních novin. Když bylo Havlíčkovi znemožněno vydávat jakékoli noviny v Praze, odstěhoval se do Kutné Hory a zde již v květnu roku 1850 začal vydávat svůj poslední časopis Slovan. Své názory oživuje Havlíček v knižním vydání Ducha Národních novin (výběr nejdůležitějších článků z Národních novin), vydává Epištoly kutnohorské (stati o reakční úloze církve) a některé své drobnější překladatelské práce (např. Voltaira). Historie Slovana byla jedinou řadou zápasů s policií a soudem, neboť Slovan byl v té době jedinou veřejnou opozicí vůči vládě, ačkoli už mluvil jen za veřejné mínění, nikoli za politickou organizaci. Úlohu politicky vychovávat lid plnil však do posledního čísla, které vyšlo 14. srpna 1851. Havlíčkův boj ve Slovanu měl svou dohru před porotním soudem v Kutné Hoře. Havlíček byl obžalován pro dva články: Proč jsem Slovan a Správa záležitostí obecních. Tenkrát naposledy mohl hájit veřejně své názory. Jeho obhajoba dopadla slavně a jeho vítězství bylo naprosté. 12. listopadu 1851 všichni porotci jedno- hlasně vynesli rozsudek: Nevinen! Havlíček se vrátil k rodině do Německého Brodu. Měl v plánu studovat, psát užitečné knihy pro lid a hospodařit na venkově. Tento jeho úmysl se však neuskutečnil. 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní byl deportován do tyrolského městečka Brixenu, který se stal po několik let jeho nuceným bydlištěm. Koncem jara 1852 se za ním sice směla přistěhovat manželka s dcerkou, avšak nejtíživější bylo pro Havlíčka odloučení od českého prostředí. S údělem vyhnance se vyrovnával po svém, především intenzívně pracoval: překládal z polštiny, pořizoval výbor historického čtení pro lid, studoval českou lidovou poezii, a hlavně básnil. Tu, daleko od vlasti, vznikají tři jeho nejzávažnější satirické skladby, v nichž si vyrovnal se svými vězniteli, vídeňskou vládou, účty své i svého národa. Jsou to Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra a Král Lávra. Tyrolské elegie vznikly jako přímá odezva deportace do vyhnanství. Útok na rakouskou vládu je zcela otevřený. Elegie vyjadřují nejhlubší opovržení této despotické vládě. Ironie přechází místy v sarkasmus. Havlíček nemilosrdně odhaluje pokrytecké fráze oblíbené u absolutistických vlád o "otcovské" péči o poddané. Myšlenka napsat satiru, v níž by se objevil zesměšněný král, vznikla za Havlíčkova pobytu v Rusku. V Brixenu potom četl pohádku německého spisovatele Moritze Hartmanna (1821-1871) o irském králi s oslíma ušima. Tak vznikla skladba Král Lávra. Jinotaj byl průhledný, cíl jasný: vysmát se hlouposti a kruté omezenosti korunovaných hlav. Osel na trůně je velmi nebezpečný, má-li neomezenou moc nad osudy Nedokončený Křest sv. Vladimíra je zaostřen proti politickému absolutismu spojenému s reakční církví. Plán ke Křtu podobně jako ke Králi Lávrovi vznikl rovněž v Rusku. Křest je také do carského Ruska situován, avšak poměry jsou vylíčeny tak, že tato satira postihuje každý absolutistický systém, především rakouský. S domovem udržoval Havlíček styk korespondencí s přáteli, jejichž okruh se zužoval úměrně s tím, jak sílil policejní útisk Bachův. Slova dopisů dávají nahlédnout jak do atmosféry Havlíčkovy internace, tak do stále se temnící Prahy, ale odhalují i pevnou víru v šťastnější budoucnost národa. Již v září 1854 musela Havlíčkova manželka s dítětem opustit Brixen, protože její tuberkulóza se opět zhoršila. Když se Havlíček na jaře roku 1855 vrátil domů, jeho žena již byla mrtva. V Čechách ho potom obklopilo politické dusno; přátelé, kromě několika, se mu vyhýbali. Havlíček zemřel na tuberkulózu 29. července 1856 v Praze. Jeho pohřeb na Olšanské hřbitovy se stal protirakouskou manifestací pražského lidu a je dobře znám symbolický čin Boženy Němcové , která nikdy své přátelství k Havlíčkovi nezapřela. Po roce 1860, po pádu Bachova absolutismu, kdy český národ vstupuje znovu do politického života, stává se Havlíčkův odkaz velmi aktuální. Vycházejí životopisná po- jednání, hodnotí se jeho politické zásluhy. Díla: Poezie: Tyrolské elegie (1870), Král Lávra (1870), Křest svatého Vladimíra (1876) Publicistika: Obrazy z Rus (1843-46 v časopisech), Duch Národních novin (I851), Epištoly kutnohorské (1851)