Philippe Clay

Prioritní profesí Philippa Claye byl zpěv, díky pozici oblíbeného zpěváka se později stal i hercem a kamera jej zachytila ve více než devadesáti filmových a televizních rolích. Narodil se v Paříži jako Philippe Mathevet, vyrůstal střídavě v Paříži a na venkově v jižní Francii. V šestnácti letech zahájil svou pěveckou dráhu na poloprofesionální úrovni jako sborista, vzápětí ale vstoupil do armády. Odbornou hlasovou průpravu získal na Národní konzervatoři až po skončení druhé světové války, pak jej přátelé přihlásili do amatérské pěvecké soutěže, kterou vyhrál a jako zpěvák poté zkoušel štěstí v severní Africe. Teprve po delší době, kdy piloval pěveckou techniku a vybudoval si vlastní repertoár, dostal šanci prosadit se v Paříži, kde v padesátých letech sklízel úspěchy na pódiích i divadelních jevištích. Začaly mu vycházet gramofonové desky a před kamerou jej poprvé zviditelnil Renoirův FRANCOUZSKÝ KANKÁN (French Cancan, 1954), kde hrál uvaděče Casimira. V Delannoyově adaptaci Hugova románu ZVONÍK OD MATKY BOŽÍ (Notre Dame de Paris, 1956) ztvárnil postavu vůdce tuláků Clopina. Mezitím sklízel značné úspěchy jako zpěvák populární hudby a od roku 1957 pravidelně vystupoval ve slavné pařížské Olympii. Odraz jeho popularity se projevil i několikerým pozváním ke spolupráci se zahraničními filmovými produkcemi, objevil se například jako francouzský zpěvák v americké romantické komedii ZVON, BIBLE A SVÍČKA (Bell, Book and Candle, 1958). Ve stejném roce hrál ředitele hotelu v italské komedii TOTÒ V PAŘÍŽI (Totò a Parigi, 1958) v titulní roli s populárním komikem Totò. Mezitím se Philippe Clay stal vyhledávaným představitelem pro středně velké role v kriminálním a dramatickém žánru a na přelomu 50. a 60. let odehrál několik velkých úloh v několika úspěšných titulech především po boku Roberta Hosseina (ŽENY MIZÍ – Des femmes disparaissent, 1959; DŮVĚŘUJ MI – Les canailles, 1960). Mimo jiné točil také s Jeanem Gabinem nebo Louisem de Funèsem, a i když se jen výjimečně dostal k velkým rolím, jeho štíhlá 190 cm vysoká postava byla nepřehlédnutelná. Po několika dalších větších příležitostech v kriminálkách šedesátých let (KOMISAŘ SAN ANTONIO – Sale temps pour les mouches, 1966) se jeho kariéra u filmu dostala do útlumu a v roce 1971 se vrátil především ke zpívání. V následující dekádě ale navázal bohatou spolupráci s televizí a hrál v řadě seriálů, příležitostně se však znovu objevoval i před filmovou kamerou (VESELÍ CHLAPÍCI – Les joyeux lurons, 1972). Z jeho pozdější filmografie se sluší připomenout roli slavného malíře Auguste Renoira, v níž se objevil v životopisném snímku LAUTREC (1998), poté ještě hrál v německém filmu TUVALU (1999). V této době často účinkoval na divadelních jevištích, hrál na populárních pařížských scénách (Théâtre Montparnasse, Théâtre Antoine) i na divadelních festivalech. Ještě v pokročilém věku pětasedmdesáti let triumfoval v titulní roli ve hře Návštěvy pana Greena, která mu vynesla nominaci na prestižní Molièrovu cenu (2002). Tato inscenace se hrála nejprve v pařížském divadle Théâtre Antoine, poté s ní Philippe Clay absolvoval úspěšné turné po Francii. Philippe Clay zemřel náhle následkem infarktu v Paříži 13. prosince 2007 ve věku osmdesáti let. Jeho manželkou byla herečka María Riquelme, s níž se koncem padesátých let seznámil při filmovém natáčení.