Lidija Dranovskaja

Lidia Dmitrievna Dranovskaja se narodila 18. 10. 1922. Vystudovala VGIK ( Všeruský státní institut kinematografie) v roce 1946 u profesorů B. Bibikova a O. Pyžové; vedoucím ročníku byl režisér—Sergej Gerasimov. Na plátně kin se objevila již jako patnáctiletá. Jakov Protozanov – klasik ruské kinematografie tvůrce vynikajícího filmu „Nevěsta bez věna“, tři roky před válkou natočil film "Sedmiklassniky" (něco jako: Žáci ze sedmé třídy) - snímek, zvlášť oblíbený mezi mládeží. V jedné z hlavních rolí – Lidiya Dranovskaja. To byl skvělý začátek. Potom po válce hrála v Pudovkinově filmu „Žukovskij“ a Rošalově snímku „Rimskij-Korsakov“. Ale skutečné jméno, jméno, které se nesmazatelně vrylo do paměti diváků ji přinesl film „Poezd idet na vostok“ u nás uváděný pod názvem „Dobrodružství v sibiřském expresu“. Tahle barevná a půvabná komedie režiséra Julia Rajzmana se objevila na plátnech biografů v roce 1948. V tomhle filmu, kde prakticky se celý děj odehrává ve vlaku, sleduje divák počínající milostný vztah mezi pohledným námořním důstojníkem a mladou okouzlující absolventkou biologické fakulty. To vše se odehrává při jejich společné cestě do Vladivostoku. Film se natolik líbil, že pokladny všech biografů byly v SSSR obléhány davy netrpělivých diváků. Dranovskaja si získala tímto filmem neskutečnou popularitu. Jak by také ne, vždyť v tom filmu je přímo symbolem upřímnosti, čistoty a ojedinělé krásy. Tak to byl názor diváků. Ale jak se později ukázalo, tak ten nebyl až tak důležitý. Tvůrci tohoto populárního filmu si vysloužily roztrpčení ba až hněv samotného Stalina. Jak je známo, Stalin byl nadšeným filmovým divákem. Měl svoje filmové libůstky, mezi něž patřily mimo jiné i americké filmové grotesky a hudební filmy Alexandrovy, což znamenalo, že filmy Volha-Volha či „Celý svět se směje“ byly u něj velice divácky frekventované. Ne tak „Dobrodružství v sibiřském expresu“. Traduje se, že aniž shlédl celý film řekl: „Na nejbližší zastávce budu vystupovat“ , sebral se a odešel z promítacího sálu“ A tím byl nad tímto pěkným filmem udělán symbolický „křížek“. Hned jej začali „cupovat“ podlézaví novinářští „šmoci“ (tahle otravná sorta lidí je stejná v každé době) a tím se s touto stupidní kampaní svezla i donedávna „do nebes“ vynášená Lidiya Dranovskaja! Byla podrobena zdrcující kritice a mladičká talentovaná Lidiya odskákala svoji popularitu tím, že nenacházela pro sebe uplatnění. Je zajímavé, že když tento neviňoučký film byl po padesáti letech promítnut divákům šestého ruského TV kanálu,tak ti jej přijali se zjevným potěšením. Až na maličkosti, které se týkaly ideologického zabarvení snímku, herecké výkony Lidiye Dranovské a Leonida Gallise byly pro diváky civilní a současné. Já ten film mám, bavím se u něho a říkám si, že na filmech natáčených dnes, se po šedesáti letech (pokud někdo najde v sobě sílu a bude schopen je shlédnout), najde mnohem více balastu, než ve zmíněném „Dobrodružství v sibiřském expresu“. V roce 1997 režisér Igor Alasjan pojal úmysl natočit film podle knižní předlohy Raye Bradburyho „Pampeliškové víno“ a úlohu staré paní Bentleyové chtěl svěřit Lidiy Dranovské. Režisér byl posedlý myšlenkou, aby si koncepce filmu vzala za úkol obranu dětství, oslavu lidství , dobroty , lásky a srdečnosti. Předobrazem mu byla jeho babička, jakou si pamatoval z dětských let. Svůj filmový záměr splnil. Když Lidiya Dranovskaja vyšla na scénu CDRI (Dům pracovníků v umění) při hostině pořádané na její počest, snad poprvé ve svojí kariéře tak složité a mnohdy tak smutné, zažila pocit štěstí. To, když všichni v zcela zaplněném sále povstali a nekonečným potleskem jí přivítali a zároveň i poděkovali… Podle některých pozorovatelů zůstává záhadou, jak je možné že si zachovala do pokročilého věku mladické kouzlo a živelnost. Na výsost nadaná herečka, ve skutečnosti žila život bez svojí lásky-filmu. Ale na rozdíl od mnohých ostatních - talentovaných a šťastnějších kolegů, kteří takříkajíc neslezli z filmového plátna, Lydiya Dranovskaya zůstává v historii světové kinematografie nejen jako herečka, ale i jako obraz doby svojí země. Ve svém nitru zůstala svobodnou, ale jejím tvůrčím omezením byli poškozeni především diváci. A to je nesmírná škoda...