Jean Sorel

Francouzský herec Jean Sorel měl v 60. a 70. letech minulého století slušně našlápnuto k tomu, aby pokořil slávu Alaina Delona. To se mu sice nepodařilo, na svém kontě má nicméně zajímavou filmografii a práci s řadou významných evropských režisérů. Narodil se v Marseille a pochází ze starobylé provensálské šlechtické rodiny, i když nijak významné. Jeho vlastní jméno zní Jean Bernard de Chieusses de Combaud de Roquebrune. S vystupováním na jevišti získal zkušenosti již v rámci školních divadelních představení, vzhledem ke svému původu se pak připravoval na diplomatickou dráhu studiem na škole École Normale Supérieure, v letech 1956-1957 sloužil jako voják v Alžírsku. K herectví se dostal náhodou, když byl osloven přítelem, aby jej zastoupil v neprofesionálním divadelním souboru, s nímž Sorel procestoval celou Francii. Po návratu z turné navštěvoval herecké kurzy a definitivně se rozhodl pro hereckou dráhu. První příležitost před kamerou mu poskytl režisér Michel Gast v adaptaci literární předlohy NAPLIVU NA VAŠE HROBY (J’irai cracher sur vos tombes, 1959). Vzápětí dostal velké role od významných italských režisérů jako byli Alberto Lattuada (SLADKÝ PODVOD – I dolci inganni, 1960) nebo Mauro Bolognini (NANICOVATÝ DEN – La giornata balorda, 1961). Zajímavou postavu sicilského imigranta Rodolpha hrál v Lumetově přepisu divadelní hry Arthura Millera POHLED Z MOSTU (Vu du pont, 1962). Divadelní předloha stála i u zrodu rakousko-francouzského filmu JULIE, TY JSI KOUZELNÁ (Julie, du bist zauberhaft, 1962), v němž byl milencem titulní hrdinky. V první polovině šedesátých let převažovala u Sorela práce v Itálii, točil s Viscontim, Lizzanim, ale také s Buñuelem, jeho partnerkami před kamerou byla například Claudia Cardinale (HVĚZDY VELKÉHO VOZU – Vaghe stelle dell’orsa, 1965) nebo Catherine Deneuve (KRÁSKA DNE – La belle de jour, 1966), nevyhnul se ani účasti v tehdy oblíbených povídkových filmech. Mezitím se v Itálii také oženil, jeho manželkou se v roce 1962 stala populární a žádaná herečka Anna Maria Ferrero (*1934), která však po sňatku svou uměleckou kariéru ukončila. Přelom 60. a 70. let byl pro Sorela ve znamení přechodu k průměrnější produkci v Itálii nebo Španělsku, kde točil horory nebo politické thrillery. Od uměleckých projektů předchozí dekády to byl posun směrem dolů, nelze ale popřít, že v rámci těchto žánrů pracoval Sorel s osvědčenými režiséry typu Lucio Fulci nebo Umberto Lenzi. Připomenout se sluší alespoň koprodukční horor KRÁTKÁ NOC SKLENĚNÝCH PANENEK (La corta notte delle bambole di vetro, 1971), který se odehrával v ponuré Praze (Sorel zde hrál hlavní úlohu na životě ohroženého novináře Moora). Během sedmdesátých let nejenže Sorelovi ubývaly nabídky k natáčení, musel se navíc spokojovat se stále menšími rolemi. Mihnul se jako plukovník Bastien-Thiry ve slavném dramatu ŠAKAL (The Day of the Jackal, 1973), v roli spisovatele Francise Leylanda se pak objevil v životopisném snímku SESTRY BRONTËOVY (Les soeurs Brontë, 1979) režiséra Andrého Téchina. Ve hvězdně obsazené kriminální komedii BONNIE A CLYDE PO ITALSKU (Bonnie e Clyde all’italiana, 1982) dostal úlohu kapitána policie. Jinak je patrné, že v této době Jean Sorel přesouval své aktivity do televizních studií, zatímco ve Francii točil televizní filmy na základě literárních a divadelních předloh, v Itálii se objevoval v průměrných seriálech. Příležitostně znovu točil filmy, připomeňme postavu majora Valmore ve válečném filmu CASABLANCA EXPRESS (1989). I když v posledních letech stál před kamerou spíše již jen výjimečně, naposledy jej diváci mohli vidět v italském rodinném seriálu z vinařského prostředí UNA BUONA STAGIONE (2014), v němž vytvořil manželskou dvojici s Ottavií Piccolo. Jean Sorel dnes s manželkou žije v Paříži, má ale také byt v Miláně, což je pochopitelné vzhledem k jeho stále trvajícím aktivitám v Itálii. Na svém kontě má šedesát filmů, až na několik slavnostních premiér ale žádný z nich nikdy neviděl.