Paul Gauguin

Mimořádná osobnost světového malířství Paul Gauguin se narodil v Paříži 7. června roku 1848 jako mladší ze dvou dětí francouzského republikánského novináře, který ostře vystupoval proti bonapartskému režimu - Clovisi Gauguinovi a matce Aline, rozené Tristan, španělského původu s rodovými kořeny sahajícími až k peruánskému místokráli. Babička Paul Gauguina, Flora Tristan, byla ve své době proslavenou feministkou. Tříletý Paul Gauguin, díky otcově účasti na neúspěšné pařížské revoluci, se společně se svou sestrou Marií a svými rodiči, opouští narychlo Francii a hledají ochranu v dalekém Peru u příbuzných matky. Otec během dlouhé plavby zemřel, takže matka se sama starala o další péči o obě děti. V peruánském prostředí prožil Paul s matkou a sestrou další čtyři roky. Ranné dětství prožité v Limě, se na Paulovi pravděpodobně později projevilo v jeho odlišném pohledu na barevnost a pestrost typickou pro jeho malířské vidění světa. Pro neshody s příbuznými se v roce 1854 matka vrací s dětmi do Paříže a Paul se náhle seznamuje s prostředím k němuž měl dávno zpřetrhanou vazbu. Nejprve se usadili u otcova bratra v Orléansu, kde Paul začal svou školní docházku. Později se rodina přesunula do Paříže, kde se jich ujal burzián a zámožný sběratel umění Gustavo Arosa, který se po smrti jejich matky dětí ujal a přijal je do své rodiny. V sedmnácti se Paul Gauguin po skončení školní docházky přihlásil obchodnímu loďstvu a další tři roky se plavil mezi Evropou a Jižní Amerikou. Sám uváděl, že se jednou stal účastníkem plavby kolem světa. Nakonec od obchodního loďstva přešel k vojenskému námořnictvu a sním se zúčastnil francouzsko-pruské války. V roce 1871 se rozloučil se službou na lodích a získal v Paříži místo bankovního úředníka, díky pomoci burzovního makléře Bertina, v jeho kanceláři si poměrně rychle získal pověst zdatného úředníka. V době velkého hospodářského vzestupu se na burze daly vydělat značné finanční částky, což si Paul Gauguin rychle uvědomil, když zprvu vydělané peníze doslova promrhal investicemi do naprosto nadbytečných a nepotřebných věcí. Rychle se poučil a začal nakupovat obrazy a jak se ukázalo měl pro tento obchod mimořádný cit a jeho sbírka se stala záhy přitažlivým magnetem pro řadu osobností pařížského výtvarného života. Byl jeden z prvních vážných zájemců o obrazy impresionistů. Zčásti se těmito obrazy inspiroval a pustil se do amatérského malování a sochaření, které považoval jen za příjemný způsob, jakým si vyplňuje svůj volný čas. Po seznámení s malířem Camillem Pissarem, kterému Gauguinovy amatérské malířské pokusy připadaly velmi zdařilé, Gauguin se na základě Pissarovy rady pustil do soustředěnější malířské tvorby. Impresionista Camille Pissaro rozpoznal velký malířský talent v Gauguinovi a dále jej povzbuzoval. V pětadvaceti letech se Gauguin oženil s Dánkou Mette Sophií Gaddou, se kterou se seznámil při jedné z výstavních malířských akcí. K pěti dětem, které pocházely z tohoto vztahu, přidal ještě v závěrečné etapě svého života další tři nemanželské děti –dceru s modelkou Juliette Huaise a syna a dceru s s Tahiťankami Pa´ura a Mari Rose Vaa´oho. Paul se více jak deset let intenzívně věnoval svému malování , ale neúspěšně se pokoušel prosadit v malířském světě, což jej vedlo k úvahám s malováním přestat. V roce 1883 přišel v důsledku propadu na burze Paul o práci a díky tomu došlo i k jeho rozchodu s manželkou, která si zvykla na vysoký životní standart. Paul rozprodal zbývající majetek, ženu odvezl k jejím rodičům do Kodaně a sám se vydal za Pissarem do Bretaně, se záměrem a jediným cílem, zasvětit svůj další život malování a okouzlení z krás tohoto světa. Skutečnost byla poněkud prozaičtější, když se Paul ze zbohatlíka stal tulákem a protloukal se jak mohl, často uvažoval o sebevraždě, propadal častým depresím. Po pokusu o sebevraždu a navazujícím delším pobytu v Arles u vyšinutého Vincenta van Gogha, který vyvrcholil slovní přestřelkou a známým Vincentovým útokem proti Paulovi s břitvou v ruce, který skončil tak, že si Vincet sám kus svého ucha uřízl. Paul Gauguin zcela psychicky vyčerpán, definitivně končí hledání své vlastní malířské cesty ve francouzských podmínkách a ve svých čtyřiceti letech se po boku svého přítele Lavala vydal do Střední Ameriky, aby jako úředník krátce pracoval na výstavbě prvního francouzského pokusu o výstavbu Panamského průplavu. Zažívá další životní otřes související s otřesnými podmínkami na stavbě a spolu s Lavalem se přesouvá na ostrov Martinik. V té době již Gauguin pod vlivem nové inspirace spojené s pobytem na Martiniku, dosáhl velkého pokroku, což dokládá skupina jeho dvanácti pláten, především dnes proslulý obraz Pod mangovníky z roku 1887. Mimo skvostná plátna si domů přivezl úplavici a malárii a nenapravitelně poškozené zdraví. Do jeho života vstoupil i alkohol, kterým si pomáhal ve svých slabších chvílích, když trpěl pohybnostmi o své malířském díle. Jaksi navíc si někde na Martiniku opatřil nechtěně syfilidu. Jeho obrazy se díky exotickým předlohám, naprosto potápějí i vystupují v nově zářivé barevnosti a přinášející ve výrazných ostře ohraničených barevných plochách a prakticky bez klasické perspektivy, poselství krásy. Zdánlivě jednoduchým a až naivistickým pojetím svých obrazů, Paul Gauguin v podstatě položil základ moderního výtvarného umění. Sám se během svého života nemohl přesvědčit, jaké závažnosti jeho malířské dílo v budoucnu získá. Sám byl přesvědčen, že přinesl marnou oběť. Po návratu do Francie se zprvu uchýlil do milované Bretaně, ale poznal, že potřebuje pro své malování více klidu. Po dalším pokusu v rybářském Le Pouldu, se vydává ve svých třiačtyřiceti letech na Tahiti. Nalézá zde svět ještě nedotčený civilizací a domorodce, jejichž styl života sám brzy převzal. Krátce žil v městě Papeete, odkud jeho cesta vedla do vesnice Mataica, ve kterém pobýval delší dobu a žil s tahiťankou Teha´amanu, která mu byla modelkou i pro známý obraz Manao tupapau/Duch mrtvých bdí/ z roku 1892. Když se prodejem obrazu získané peníze rozplynuly a Gauguin byl bez finančních prostředků, vydal se do Francie, kde v Paříži prodal v dražbě několik svých obrazů. Poté se vydal naposledy do Bretaně, kde se náhodně připletl v přístavu Concarneau do rvačky a při brutálním útoku utrpěl těžkou zlomeninu nohy. Nedostatečně léčená syfilida pak přispěla k tomu, že se s tímto nezhojeným zraněním Gauguin potýkal i po svém návratu na Tahiti. Na Tahiti zjistil, že se hodně změnilo a připadalo mu, že vedle drahoty a civilizačních změn musí jinam. Pokračoval dále v cestě na souostroví Markézy, kde našel své útočiště na ostrově Hiva´Oa v Autuoně. Pařížský galerista Vollard, který se stal jeho obchodníkem s obrazy, posílal Gauguinovi pravidelné finanční prostředky. Gauguin se nadále zabýval inspirován svým okolím, malováním a přes klid, který získal jeho zdravotní problémy narůstaly. Syfilida zvyšovala rostoucí bolesti, které mírnil vyšší konzumací alkoholu a morfiem, na kterém byl brzy závislý. Pokročilá syfilida byla bezprostřední příčinou srdeční zástavy, která 8. května roku 1903 v na ostrově Hiva´Oa, vesnici Autuoně, ukončila život Paul Gauguina ve věku nedožitých 55 let. Erkul