Jana Synková

Herečka Jana Synková pochází z rodiny pražského advokáta, po prarodičích z matčiny strany v sobě ale nese umělecké geny – dědeček Richard Josef Menšík a babička Emílie Herrmannová-Menšíková byli významnými osobnostmi Vinohradského divadla ještě před vznikem republiky. Jana Synková se od dětství věnovala recitaci a navštěvovala dramatický kroužek, po maturitě se na jeden rok stala elévkou mladoboleslavského divadla. Následně začala studovat hereckou výuku na DAMU, studium dokončila v roce 1967. Ještě v průběhu studií prošla experimentálním divadlem Maringotka (1964-1965), po absolutoriu získala angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1967-1969). Tady si odehrála vedlejší role v moderním i klasickém repertoáru, za zmínku stojí jeji role Evy v Kunderově hře Ptákovina, která měla v Liberci světovou premiéru. V roce 1969 přešla Jana Synková do souboru Naivního divadla Liberec, v jehož řadách působí dodnes. Naivní divadlo se později přeměnilo v Ypsilonku a od roku 1978 působí v Praze. Na této originální scéně dodnes Jana Synková uplatňuje své komediální vlohy, temperamentní projev a smysl pro grotesku, Ypsilonka v této herečce naopak našla letitou stabilní oporu. Z jejích divadelních rolí stojí za zmínku Král Ubu, Třináct vůní, Dvanáct křesel nebo Rusalka. S Ypsilonkou absolvovala také četná zájezdová představení po celé Evropě a v roce 1974 byla oceněna tvůrčí prémií Literárního fondu. Před filmovou kamerou stála Synková poprvé již za studií, kdy hrála ve snímku MOTÝL (1965), studentském filmu FAMU. Jako bezejmenná dívka se pak mihla v tragikomedii FARÁŘŮV KONEC (1968), v Olmerově režijním debutu TAKŽE AHOJ (1970) hrála fotografku Helenu. V televizi dostala první výraznou příležitost v mikrokomedii DVEŘE (1976). Stejně jako jiné výrazné osobnosti Ypsilonky, tak i Synková začala pracovat pro film a televizi častěji až s příchodem divadla do Prahy. Svůj typický herecký projev kombinovaný se zapamatovatelnou obrýlenou vizáží uplatnila ve vedlejších postavách četných filmů 70. a 80. let, příležitosti dostala například od Věry Chytilové (HRA O JABLKO, 1976; KALAMITA, 1981), vedle dnes již zapomenutých titulů ji můžeme zaznamenat dále například jako sekretářku ve filmu SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986). Všechny atributy svého charakteristického herectví shrnula Jana Synková v několika velkých rolích devadesátých let, kdy se zařadila mezi oblíbené a vyhledávané herečky střední generace. Jestliže se filmový přepis legendárního humoristického románu SATURNIN (1994) nepodařil ve všech směrech, kreace afektované tety Kateřiny v podání Jany Synkové patří k jeho velkým plusům. Ve filmu KAMENNÝ MOST (1996) vytvořila zajímavou roli profesory FAMU, nikoli nepodobnou Věře Chytilové. Diváckou popularitu jí přinesla také účast v diskutabilním projektu Jaroslava Soukupa BYL JEDNOU JEDEN POLDA (1995) a jeho dvou pokračováních z let 1997 a 1999, kde hrála psycholožku Kudláčkovou. To, že její komediální poloha nemá daleko k výrazně záporným charakterovým rysům, dokazuje nejlépe poměrně velká role ředitelky Kocourkové v televizním seriálu ŽIVOT NA ZÁMKU (1995). Zatím naposledy hrála Jana Synková ve filmu PRACHY DĚLAJ ČLOVĚKA (2006). Své další tvůrčí aktivity dala Synková najevo psaním, je autorkou divadelní hry Začarovaný vůl (1995), psala také písňové texty nebo eseje. Jana Synková je od roku 1974 provdaná za Jana Schmida (*1936), který je dlouholetou přední tvůrčí osobností Ypsilonky. Z jejich manželství pocházejí dvě děti.