František Běhounek

František Běhounek se narodil 28. 10. 1898 v Praze, nedaleko holešovického "háfnu" (čili přístavu), kde jeho otec pracoval jako strojník - bagrista. V zimě si přivydělával ledařením, což bylo pro malého Frantíka zdrojem zábavy a dobrodružství. Zamrzlá Vltava se mu totiž měnila v polární scenérie, plných ledových ker - právě takových, o jakých si po večerech četl ve svých oblíbených dobrodružných knížkách. "Dostat se tak jednou na ty daleké zasněžené pláně...," snil často malý Běhounek. Prozatím ho však čekaly školní škamny a hodně učení - po maturitě na pražské reálce (1916) studoval na přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity a zde získal roku 1922 doktorát přírodních věd. Po tomto absolutoriu pokračoval ve studiu na pařížské Sorboně, kde se díky dvouletému stipendiu věnoval hlavně radiologii, a to pod přímým vedením věhlasné Marie Curie-Skłodowske. Právě na její osobní přímluvu se mladý vědec mohl roku 1926 zúčastnit výpravy Roalda Amundsena vzducholodí Norge k severnímu pólu. Přímo na točnu se sice tenkrát ještě nepodíval, protože zůstal na Špicberkách, kde prováděl důležitá měření, seznámil se však během expedice s italským vzduchoplavcem a leteckým konstruktérem Umberto Nobilem, který Norge pilotoval. A právě pod Nobileho velením se o dva roky později F. Běhounek vydal na svoji druhou cestu k severnímu pólu, nad nímž roku 1928 přeletěl jako člen posádky vzducholodě Italia a první Čech v historii. Čekalo jej však také následné ztroskotání při návratu na základnu, 7 krutých týdnů pobytu v malém stanu na ledové kře a konečná záchrana sovětským ledoborcem Krasin. I v těchto vypjatých dnech ale zůstal věrný svým výzkumům i svým humanistickým zásadám. "... Ačkoli byl vyhladovělý, ačkoli jeho ruce byli kouřem zčernalé a jeho nohy téměř bosé, nezapomínal český učenec na své přístroje. Shledal je ve sněhu... a pokračoval v měřeních, jež nemohl dokončit za letu... Zdánlivě chladný, nesnadno přístupný badatel... V mojí mysli se však zjevuje za tímto... přísným a akademicky odměřeným Běhounkem jiný, kterého miluji mnohem více: zablácený Běhounek v odřené beránčí kožešině... Běhounek z červeného stanu... Běhounek vznešené duše...," - tak vzpomíná ve své knize na českého vědce velitel výpravy, generál Nobile. Oba zůstali osobními přáteli a Běhounek několikrát vystoupil na obranu Nobileho, který byl za neúspěch celé akce italskou vládou tvrdě kritizován. Roku 1968, při generálově návštěvě Československa pak spolu v tehdejší ČST natočili vzpomínkový dokumentární film Vzducholodí k severnímu pólu. V roce 1929, rok po návratu z této výpravy, F. Běhounek habilitoval na Karlově Univerzitě a stal se docentem radioaktivity a atmosférické elektřiny. Oženil se a plně se soustředil na svojí vědeckou práci. V letech 1933 - 1945 vedl v Praze Státní radiologický ústav, který předtím zakládal. V letech 1936 - 1938 se podílel na založení observatoře atmosférické elektřiny na Štrbském plese. Po roce 1945 byl vedoucím fyzikálního oddělení Radioléčebného ústavu v Praze. Od roku 1951 vedl Onkologický ústav, který se stal o pět let později součástí Ústavu jaderné fyziky ČSAV. V roce 1953 byl zvolen členem korenspondentem ČSAV. Roku 1954 získal profesuru na Karlově univerzitě. Od 50. let byl expertem ministerstva zahraničních věcí v UNESCO pro výzkum atomového záření. Od roku 1956 vedl katedru dozimetrie ionizujícího záření na ČVUT. Kromě mnoha jiných ocenění v roce 1956 obdržel vědeckou hodnost DrSc. a roku 1960 získal titul akademika. Jako protiváhu suché vědecké činnosti se Dr.Franišek Běhounek věnoval dráze spisovatelské a během svého života se stal autorem více než 60 žánrově značně různorodých publikací - od komiksů a rodokapsů, které časopisecky vycházely hlavně během války a těsně po ní, přes detektivky a dobrodružné příběhy s nádechem sci-fi až po populárně naučnou literaturu a díla vyloženě vědecká. Převážná část Běhounkova literárního díla je určena mládeži, vychází z vědeckých objevů a skutečných událostí a přístupnou formou vysvětluje přírodovědné a historické poznatky. Jednotícím prvkem všech Běhounkových knih je víra v člověka a jeho schopnosti v lidskou odvahu a v humanistické poslání vědy.Významná byla i Běhounkova spolupráce s časopisy pro mládež, s televizí a rozhlasem. Z jeho rozsáhlého díla vzpomeňme alespoň několik knížek - především prvotinu Trosečníci na kře ledové - 1928 (později vydáno jako Trosečníci polárního moře), příběh ztroskotání výpravy vzducholodi Italia. Dále pak cestopisy Fregata pluje kolem světa -1942 a Na sever od Zambezi - 1947, dobrodružný román Robinsoni z Kronborgu - 1944, Akce L - 1956, Sci-fi román pro mládež a mnohé další. Do češtiny pak přeložil i několik populárně naučných prací např. od H. Roempa či E. Larsena. V posledních letech svého života se RNDr. akademik Běhounek, CSc., soustředil na výzkum radioaktivity v Čechách, psal vědecko populární práce o radioktivním záření a zkoumal nejvhodnější možnosti ozařování nemocných rakovinou. Dlouhodobý styk s nebezpečnými paprsky se mu stal osudným a 1. 1. 1973 těžce nemocný akademik RNDr. František Běhounek, doktor fyzikálně matematických věd, vedoucí vědecký pracovník Radiologické dozimetrie Ústavu jaderného výzkumu ČSAV, profesor Vysokého učení technického v Praze, docent Univerzity Karlovy, přednosta Státního radiologického ústavu ČR, nositel mnoha vysokých Československých státních vyznamenání a Stříbrné medaile města Paříže (1957), umírá během léčebného pobytu Karlových Varech.