Vladimír Šmeral

Významný český herec Vladimír Šmeral pocházel chudé rodiny a vyrůstal na venkově nedaleko Brna. Když ukončil měšťanku, odešel do Brna, kde začal studovat vyšší elektrotechnickou školu. V jejím posledním ročníku se přihlásil na brněnskou konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1926. Hned nato získal angažmá v brněnském Zemském divadle, kde pak působil sedm sezón (1926-1933). Svou parketu na této scéně našel v postavých mladých lyrických hrdinů, kterým dodával temperament i poetickou polohu. Počátkem třicátých let zdokonaloval Šmeral své herectví pod vedením Jindřicha Honzla a E. F. Buriana. Burian nakonec přizval Šmerala do nově zakládaného divadla D 34 v Praze, které bylo hercovi blízké svou levicově avantgardní orientací. Na scéně D 34 hrál v Žebrácké opeře nebo Katovi, v letech 1937-1938 byl angažován v Osvobozeném divadle, další sezónu pak odehrál v pražském Lidovém divadle. V roce 1939 se vrátil do D 34, kde zazářil především ve slavné Manon Lescaut, kterou Nezval psal přímo pro něj. Po zatčení E. F. Buriana a uzavření jeho divadla přešel Šmeral do Divadla Na poříčí, kde pak působil tři roky (1941-1944). Díky svému manželství se ženou židovského původu se Šmeral za války dostal do konfliktu s protektorátní mocí. Odmítl se rozvést, takže byl transportován do koncentračního tábora i s manželkou. Před koncem války se mu ale podařilo uprchnout a do osvobození nalezl útočiště u Adiny Mandlové, s níž jej pojil nejen přátelský a kolegiální vztah. Po válce vstoupil Šmeral na jeviště Vinohradského divadla, kterému pak zůstal věrný až do svého odchodu do penze (1945-1979). Na této přední scéně zdokonaloval své herectví snahou po věrohodném vykreslení psychologie postav, široké uplatnění našel především v dramatickém klasickém repertoáru. (Jan Hus, Cyrano z Bergeracu, Hoře z rozumu, Don Carlos, Zlatý kočár). Jeho levicové zaměření však vedlo k tomu, že se rád specializoval na negativní ztvárnění historických postav z řad šlechty nebo církve. S filmem se Vladimír Šmeral potkal poprvé ve druhé polovině třicátých let, kdy již byl uznávaným hercem. Jako brněnský umělec nedostal možnost se ve filmu prosadit, E. F. Burian naopak neviděl příliš rád účinkování svých herců ve filmu, takže Šmeral dostal příležitost až v době svého krátkého angažmá v Osvobozeném divadle. Po boku Voskovce a Wericha se objevil jako dělník Forman ve výrazném protifašistickém počinu SVĚT PATŘÍ NÁM (1937). Vzápětí byl pak osloven Hugo Haasem, který pro své protiválečné drama BÍLÁ NEMOC (1937) vyhledával především divadelní herce; v tomto filmu hrál asistenta kliniky. Do konce války pak Šmeral hrál v dalších třinácti filmech různých žánrů a také kvalit. Své velké postavy na divadelním jevišti však na filmovém plátně smrštil do typově podobných schémat nevelkých rolí. Za zmínku stojí jeho četnější spolupráce s Jiřím Slavíčkem (ZBOROV, 1938; SOUD BOŽÍ, 1938) nebo Františkem Čápem (JAN CIMBURA, 1941; MLHY NA BLATECH, 1941), objevil se ale i v průměrných titulech dobové komerční produkce. Znárodněný film a Šmeral se svou politickou orientací si spolu dobře rozuměli a není tedy divu, že herec dostal po roce 1945 řadu příležitostí znovu ukázat své herectví ve filmu. Po několika menších rolích z let 1946-1947 byl pověřen výraznými psychologickými rolemi ve filmech ČAPKOVY POVÍDKY (1947) a PODOBIZNA (1947). Jedním z uměleckých vrcholů Šmeralova filmového herectví byl válečný titul NĚMÁ BARIKÁDA (1948), v následujících letech byl ale obsazován pochopitelně i do dnes již zapomenutých budovatelských snímků. K novému zhodnocení svého herectví dospěl Šmeral s nástupem šedesátých let, kdy se objevil v několika výrazných uměleckých počinech té doby. Za zmínku stojí především jeho fanatický inkvizitor Boblig ve slavném dramatu KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969) nebo nevelký, ale významný přínos v postavě ministra v Menzelových SKŘIVÁNCÍCH NA NITI (1969). Zde je zajímavé, že i když Šmeral sám patřil v dřívější době k původcům kultu osobnosti, zde smutně komickým způsobem ztvárnil nechvalně proslulou osobnost Zdeňka Nejedlého. Naopak, věren svým levicovým ideálům, v normalizačním filmu Šmeral opět přijímal četné nabídky, které nezřídka zkreslujícím způsobem zobrazovaly naši nedávnou historii (DNY ZRADY, 1973; OSVOBOZENÍ PRAHY, 1976; VÍTĚZNÝ LID, 1977). Svou poslední roli starého režiséra si Šmeral zahrál ve filmu REVUE NA ZAKÁZKU (1982). Významný podíl v jeho práci tvořila také televizní tvorba, objevil se v řadě inscenací a seriálů. Za zmínku stojí také Šmeralova recitační činnost; se svým kultivovaným hlasem se této práci věnoval často a rád, přičemž preferoval propagaci K. H. Máchy a Viléma Závady. Kromě umělecké práce se Vladimír Šmeral zvláště po roce 1945 věnoval i mimohereckým aktivitám, které vyplývaly z jeho levicové orientace. Jako přesvědčený komunista stál po osvobození u vzniku řady organizací, za zmínku stojí i fakt, že se zcela zřekl Adiny Mandlové, která mu za války pomohla. Podporoval kult osobnosti a z obdivu k sovětskému divadlu se vyznal v knize Hovory o divadle (1954). Na jeho společenské aktivity navazovaly i četná ocenění. Kromě dvou vysokých státních vyznamenání získal titul Zasloužilého umělce (1958) a Národního umělce (1965). V letech 1949-1966 byl také pedagogem na DAMU. Vladimír Šmeral zemřel v Praze 15. března 1982 ve věku 78 let.