Jiří Štěpnička

Jiří Štěpnička má herectví v genech, jeho matkou byla slavná prvorepubliková hvězda Jiřina Štěpničková (1912-1985), jeho otcem byl akademický malíř Jan Samec (1917-1988); Štěpnička je tedy po otci vlastním příjmením Samec, až jako herec začal užívat jméno po matce. Vliv matky na syna byl však mizivý, protože ta byla po roce 1948 kvůli nezdařenému pokusu o emigraci dlouhá léta vězněna. Přes nepříliš zdařilý morální profil se Jiří Štěpnička vydal v jejích stopách a v uvolněných 60. letech se dostal na pražskou DAMU, kterou absolvoval v roce 1969. Poté působil v Klicperově divadle v Hradci Králové (1969-1972) a ve Státním divadle v Brně (1972-1975), od roku 1975 je členem činohry Národního divadla. V Hradci a v Brně se uplatnil především v klasickém repertoáru, v Praze pak přišly i role v moderních hrách. Ještě jako student se Štěpnička objevil v drobných rolích ve filmech různých žánrů (Kulhavý ďábel, 1969; Slasti otce vlasti, 1969), jeho doménou kromě divadla pak byla ale práce především v televizi. Objevil se v řadě společensky angažovaných seriálů (Muž na radnici, 1976; Inženýrská odysea, 1979; Okres na severu, 1981; Chlapci a chlapi, 1988), zcela nepochopitelná vzhledem k osudu jeho matky je hlavní role Klementa Gottwalda v propagandistickém seriálu Gottwald (1986). Z filmových rolí můžeme připomenout málo sympatickou postavu doktora Fasta v komedii Jak básníci přicházejí o iluze (1984) nebo Doubravu ve filmu Oběti a vrazi (2000). Dodnes hraje Štěpnička především v televizi, v posledních letech jej můžeme zaznamenat v nepříliš kvalitních seriálech na komerčních televizích (Bazén, 2005; Ordinace v Růžové zahradě, 2006). Významné je působení Jiřího Štěpničky v oblasti dabingu, kde se uplatňuje od 80. let a slyšet jej můžeme v několika filmech ročně, za zmínku stojí pravidelné dabování Harrisona Forda v řadě jeho filmů. V roce 2002 dostal Jiří Štěpnička Cenu Františka Filipovského za nadabování komedie Po čem ženy touží.