Miloslav Švandrlík

Když se 10. srpna roku 1932 malý Milda Švandrlík poprvé nadechl pražského vzduchu, nikdo ani zdaleka netušil, že právě přišel na svět nesmrtelný literát a humorista. Po ukončení základní školy prošel Miloslav Švandrlík několik zaměstnání. Roku 1950 absolvoval tzv. dělnickou přípravku a složil maturitu. Poté studoval na DAMU nejprve herectví, po půl roce režii. Po dvou letech se mu nezdařil přestup na FAMU, proto nastoupil jako asistent režie u Vesnického divadla v Praze. Tři roky nato jej čeká vojenská služba - a to u legendárních "pétépáků". Z této, 26 měsíců trvající, doby později vytěžil svou nejslavnější knížku Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky. Dílko však popouzelo tehdejší mocipány a tak se mohlo šířit pouze samizdatem. Přesto bylo mezi čtenáři velmi známé a oblíbené. M. Švandrlík zde v postavě Romana Kefalína (což byl i jeho umělecký pseudonym) představil vlastně sám sebe. Po návratu z vojny pracoval M. Švandrlík půl roku jako vychovatel korejských dětí, potom zůstal na volné noze a živil se psaním povídek a fejetonů pro noviny a časopisy. Období tzv. Pražského jara se u něj kryje s prvním vydáním Černých baronů a po tomto období nesměl M. Švandrlík nějakou dobu publikovat, s výjimkou Dikobrazu. Přispívání do tohoto humoristického časopisu bylo skoro celá sedmdesátá léta jeho jediným živobytím. Vysypal za ten čas z rukávu tisíce námětů na vtipy kreslené Jiřím Wintrem-Nepraktou. Společně s ním také asi rok vystupoval ve společných estrádách. Druhé doplněné vydání "Černých baronů" bylo umožněno až v r. 1990. Později byl tento román úspěšně zfilmován a na jeho základě vznikl i televizní seriál. Zajímavou látku nabídl filmařům i další z "Broučínkových" (tak byl prý Švandrlík svými přáteli nazýván pro svou výšku - 163 cm) humoristických románů - Doktor od Jezera hrochů. M. Švandrlík byl autorem velice plodným a vlastně vše co psal, bylo humoristického až satirického charakteru. Významná je i jeho tvorba pro děti, jejíž hrdinové, žáci Kopyto a Mňouk baví už nejednu generací malých čtenářů. Po sametové revoluci pak napsal několik dalších pokračování o osudech majora Terazkyho, Kefalína a dalších postaviček Černých baronů. Lidé, patrně navyklí na americký natahovací systém, chtěli znát další osudy hrdinů a tak Švandrlík neodolal. Částečně jde o příběhy autentické, ale přišla si tu na své už i fantazie. To už však zdraví M. Švandrlíka začíná stávkovat a k jeho značné nadváze se přidruží i cukrovka, vysoký krevní tlak a srdeční potíže. Když ovdověl, starala se o něho převážně rodina jeho bratra a také jeho známá a ilustrátorka jeho knížek, paní Jarmila Růžičková. M. Švandrlík byl prý totiž velmi nepraktický a pomoc v domácnosti byla pro něj nezbytnou záležitostí. Právě paní Růžičková byla svědkem Švandrlíkova pádu,po kterém jej odvezla na internu krčské nemocnice, kde po několika dnech bohužel zemřel. Příčinou byla zřejmě celková sešlost organismu, vyčerpaného mnoha nemocemi. Slavný humorista a černý baron vydechl naposled v pondělí 26. 10. 2009 ve 12.55 hod. v nemocnici v Praze-Krči. Bylo mu 77 let.