Claude Brasseur

Claude Brasseur (vlastním jménem Claude Pierre Espinasse) pochází z rodiny s bohatou divadelnickou tradicí, jeho předci se herectví věnovali již od 19. století. Claudovými rodiči byli dva přední herci francouzského meziválečného divadla a filmu, Pierre Brasseur (1905-1972) a Odette Joyeux (1914-2000). Také otec se původně jmenoval Espinasse, ale přijal jméno své matky Germaine Brasseur a příjmení Brasseur pak jako pseudonym užíval i Claude. Brasseur původně nechtěl kráčet ve stopách rodičů a začal působit jako novinář, psal reportáže především z uměleckého prostředí. Setkávání s přáteli rodičů však nakonec vyústilo v jeho studium herectví na pařížské konzervatoři a na jevišti debutoval v Pagnolově hře Judas (Théâtre de Paris). Ve dvaceti letech pak dostal i první příležitosti před filmovou kamerou, v bezejmenných rolích jej můžeme zahlédnout například v legendární snímku ZEMĚ, ODKUD PŘICHÁZÍM (Le Pays d´ou je viens, 1956). Jeho filmografie se začala rozrůstat jen pomalu (mimo jiné kvůli vojenské službě, kterou absolvoval v Alžírku), z počátků připomeňme větší roli v dramatu LUČNÍ ULICE (Rue des prairies, 1959), další zajímavý prostor dostal v přepisu Zolova románu GERMINAL (1963) režiséra Yvese Allégreta. Během šedesátých let se Brasseur několikrát objevil ve filmech po boku J. P. Belmonda, hrál také spolu se svým otcem Pierrem Brasseurem, například v kriminálce OČI BEZ TVÁŘE (Les yeus sans visage, 1960). Velikostí i počtem rolí zůstával film k Brasseurovi zatím skoupý, větší uplatnění nacházel tehdy v divadle. Hrál například v legendárním mimopařížském divadle Théâtre de la Cité Villeurbane, zúčastňoval se také prestižního divadelního festivalu v Avignonu. V této době se věnoval také aktivně sportu a v roce 1964 byl vybrán pro reprezentaci v jízdě na bobech na zimní olympiádu v Innsbrucku. Civilní a neokázalý herecký projev Clauda Brasseura začali režiséři vyhledávat až v sedmdesátých letech a ve zralém věku se tak postupně propracoval k pozici hvězdy francouzského filmu. Zajímavou roli dostal v thrilleru LEDOVÁ ŇADRA (Les seins de glace, 1974), kde hrál spolu s Mireille Darc a Alainem Delonem, skutečný úspěch se ale dostavil až s komedií ZÁLETNÍK (Un éléphant ça trompe énormément, 1976), která mu vynesla Cézara za vedlejší mužskou roli. Dalšího Cézara pak získal za VÁLKU POLICAJTŮ (La guerre des polices, 1979), která ukázala, že Brasseur je vhodným typem pro kriminální žánr. V následujících letech točil Brasseur jeden film za druhým, přičemž se sebejistě pohyboval v dramatickém i komediálním žánru. Z veseloher připomeňme ve své době velmi úspěšné filmy VEČÍREK (La boum, 1980) a VEČÍREK 2 (La boum 2, 1982), z opačně laděných rolí připomeňme nesourodou dvojici, již vytvořil s Annie Girardot v justičním dramatu ČERNÝ TALÁR PRO VRAHA (Une robe noire pour un tueur, 1980). Na straně zákona stál v rolích policistů ve filmech MUŽSKÁ ZÁLEŽITOST (Une affaire d´hommes, 1981) nebo ZLOČIN (Le crime, 1983). Že mu nebyla ale cizí ani lyričtější poloha, přesvědčil snímkem DOCELA OBYČEJNÝ PŘÍBĚH (Une histoire simple, 1978), který mu vynesl další nominaci na Cézara. V tomto filmu se setkal s Romy Schneider, znovu spolu hráli ve společenském dramatu BANKÉŘKA (La banquiere, 1980). Přestože byl v 70. a 80. letech Claude Brasseur velmi vytížen filmem, nadále působil i v divadle a hrál na několika pařížských scénách. Úspěšná byla historická konverzační hra Le Souper, kterou koncem osmdesátých let uvádělo Théâtre de Montparnasse. Hra byla později převedena na filmové plátno pod stejným názvem (LE SOUPER, 1992) a pro Brasseura to znamenalo opětovnou nominaci na Cézara. V následujících letech sice nadále točí filmy, význam jeho rolí ale klesá, své největší úspěchy má již dávno za sebou. Z poslední doby připomeňme například komedii KEMPINK (Camping, 2006) nebo romantický příběh SEDADLA V PARTERU (Fauteuils d´orchestre, 2006). Že však ani v divadle neřekl poslední slovo, svědčí nominace na prestižní Molierovu cenu za vystoupení v dramatu Na miskách vah (2000). Claude Brasseur se dvakrát oženil, první manželství s Peggy Roche skončilo rozvodem v 60. letech, v roce 1970 se jeho druhou manželkou stala Michéle Cambon. Z druhého manželství pochází syn Alexandre Brasseur (*1971), který je též hercem.