Jiří Šebestík

Jiří Šebestík Původně chtěl být architektem, ale po obsazení vysokých škol byl rád, že ho zaměstnali v konstrukční kanceláři jako kresliče, aby se vyhnul totálnímu nasazení. Ke konci války se dostal do skupiny lidí, kteří měli touhu vytvořit tu fantastickou věc: animovaný film. Povedlo se jim to, a dařilo se čím dál lépe, srovnatelně s Disneym. Tuhle partu jsme pak znali padesát let jako Bratry v triku, a Jiří Šebestík v ní působil celý život, krátce jako kreslíř a pak jako vedoucí výroby. Vzali se s kolegyni ze střižny, bohužel Jana v roce 1963 prohrála boj s rakovinou; ještě krátce před svou smrtí stříhala například Effelovo celovečerní Stvoření světa. Jméno Jiří Šebestík je na titulcích několika stovek filmů, které jsou známé především jako večerníčky, ale zasloužily by si samostatné projekce, a nejen pro děti. Jako meloušek si v řadě z nich také zaúčinkoval (koneckonců k tomu měl i kvalifikaci, zpívat ho učil sám Beno Blachut a objevil se i na scéně Národního divadla). České titulky pak mívaly dost zvláštní podobu: Produkci vedl, štěkal a zpíval Jiří Šebestík. Gene Deitch k tomu prohlašoval: Jurine, tohle Ti do americké mutace prostě nemůžu dát. Podařilo se mu získat ke spolupráci mnoho kvalitních kumštýřů a vytvořit z nich partu, která dělala skvělé a oceňované animované filmy, a také učila v mnoha zemích na světě, jak je dělat. Asi nejznámější zůstane trio Doubrava – Born - Macourek a série filmů s Machem a Šebestíkovou... pardon, Šebestovou, to jméno se zdálo Macourkovi moc dlouhé. Ale dlouhé vlásky jí podle Šebestíkovy dcery Michaely Born přece jen nakreslil. Podařilo se mu mnoha mladým adeptům na FAMU a na Vyšší odborné škole předat své zkušenosti a chuť dělat dobré řemeslo. Měl pevnou víru, že poctivá práce animátorů na kresličském stole je nenahraditelná, že tehdy začínající počítačová animace není dobrý směr, protože nikdy nebude mít duši, protože že se do ní nemůže přenést lidský cit. Koneckonců je na každém z nás, abychom srovnali dnešní technicky brilantní strojní animace s těmi filmy třeba ze šedesátých let, kde paňáci nepotřebovali mluvit, abychom cítili, co mají na duši. Po dlouhých peripetiích se mu podařilo dostat Bratry v triku pod novou střechu studia na Barrandově. A tam jezdil do práce, pak už jen jako výpomoc a průvodce návštěvníků z ciziny, protože si nedokázal svůj život bez kresleňáku představit. Až jednou nepřijel, a to bylo dva týdny před smrtí.