Miloš Kratochvíl

Pražský rodák Miloš Kratochvíl, pozdější spisovatel, scénárista, se narodil do úřednické rodiny 6. ledna roku 1948. Školní léta absolvoval s každoročními astmatickými potížemi, kdy jaro a podzim ve škole docela chyběl a jako zázračný lék na něj působily knížky, které mu pomohly překonat zdravotní potíže. Přečetl jich mnoho a nakonec astma ve třinácti letech ustoupilo a ke knihám se vracel i přesto, že se snažil dohnat všechny klukovské dobrodružství a hry. Po základní škole byl přijat ke studiu na Střední škole potravinářsko technologické v Praze. Po maturitě v roce 1967 se pustil do studia na Filozofické fakultě, katedře žurnalistiky, kterou studoval při zaměstnání v dobách, kdy pracoval jako redaktor sportovního týdeníku Stadion. Studium se mu nepodařilo dokončit a po vydání prozaické prvotiny Svědek v bílé tmě /1979/ z redakce odešel, když jej k tomu navíc vedla touha a psát o něčem jiném, než-li jen o sportu. K literatuře se dostal již jako sedmnáctiletý, kdy publikoval časopisecky své verše, povídky a fejetony. Zkoušel psát i písňové texty. Po roce 1980 se stal scénáristou a spisovatelem jak pro dospělé, tak i pro děti ve svobodném povolání. Jako autor dětských knih i televizních scénářů je v mnohém dědicem lidových pohádkových vyprávění a Ladových Bubáků a hastrmanů, zejména hastrmana Brčála a strašidla Mulisáka. Patrné je to takřka na všech pro televizi psaných pohádkách. Sám kdesi uvedl, že jeho čerti a strašidláci všeho druhu nikdy nebyli zlí. Vlastně … byli jenom hloupí, nafoukaní, něčím zpitomělí. Mezi ty laskavé televizní pohádkové inscenace je možné uvést např.: Taneček přes dvě pekla /1982/; Slané pohádky /1984/; Králi, já mám nápad! /1984/; A co ten ruksak, králi? /1986/; Kalhoty od krejčího ze Lhoty /1988/; Jaké vlasy má Zlatovláska /1992/; O zázračné mouše /1993/; Neklejte, princi! /1993/; Třetí noc pro čaroděje /1994/; Omyl Děda Vševěda /1995/; Dědo, čaruj! /1996/; Jak vyženit z pekla štěstí /1997/; Princezna za tři koruny /1997/; Jak se Matěj učil čarodějem /1998/; Čerte, tady straší! /1999/ aj. Statisticky vyjádřeno těch pohádkových inscenací bylo nejméně šedesát. Jako poctu a vyjádření díků strůjci své inspirace Josefu Ladovi, Miloš Kratochvíl věnoval knížku Rybáři a hastrmani /2006/. Pro dospělé diváky se jako televizní scénárista inspiroval dobou a lidmi, se kterými se setkával, např.: Tot-amor /1981/; Konkurs na chlapa /1984/; Muž, který neměl strach /1985/; Domácí lékař /1986/; Zatmění všech sluncí /1987/; Kdo ví, kdy začne svítat /1988/; Cesty ze slepých map /1989/; Přes padací mosty /1991/; Kšeft /1992/; Nevěstinec duší /1993/ aj. Publikační činnost neomezil jen na několik nakladatelství. Naopak. Publikoval v řadě českých nakladatelství díla pro dospělé i pro dětského čtenáře. Čtenáři „začátečníci“ si jeho verše a veselá vyprávění četli v dětských časopisech Mateřídouška a Sluníčko, pak v knížkách jako rozsáhlejší texty, a tak si je Miloš Kratochvíl připravoval jako své budoucí již pokročilé čtenáře, pro náročnější prozaická díla. Část pohádkových televizních scénářů byla také inscenovaná divadelně, např.: Taneček přes dvě pekla; Omyl Děda Vševěda; Princezna za tři koruny; A co ten ruksak, králi? aj. V roce 2008 napsal scénáře pro 13 dílný Večerníček - Čaroděj z nafukovacího stromu. Za svou literární i televizní tvorbu získal řadu ocenění, z poslední doby např.: výroční ceny nakladatelství: Mladá fronta, 2009, Edice ČT 2006 - 09, Fragment 2006; SUK 2009 Cena ministryně školství /Puntíkáři, Duchaři/; cenu Knihopábitel 2009 /Puntíkáři, Duchaři/; cenu Knihopábitel 2010 /Strašibraši/; SUK 2010 Cena noci s Andersenem /Kouzláci/; SUK 2010 Cena dětí – 3. místo /Kouzláci/; Zlatá stuha 2010 /Modrý Poťouch/; White Raven Avards 2011 /Strašibraši/ aj. Erkul