Václav Voska

Václav Voska patřil především k významným osobnostem českého divadla 20. století, výraznou stopu po sobě ale zanechal i v oblasti filmu a televize. Narodil se v Praze do učitelské rodiny, jeho otec byl ředitelem gymnázia ve Slovenské ulici na Vinohradech, kde také Václav Voska vystudoval. Již jako student se zároveň věnoval divadlu, mezi jeho další zájmy patřila i hudba (soukromě studoval hru na klavír). Po maturitě začal studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale uzavření vysokých škol v roce 1939 jeho studijní záměry zmařilo. Na své středoškolské první zkušenosti s divadlem navázal účinkováním v Měšťanské besedě, po opuštění studií práv nastoupil jako elév do Městského divadla na Královských Vinohradech (1939), kde byl od roku 1943 veden jako řádný člen. Tehdy také poprvé okusil práci před filmovou kamerou a při troše pozornosti si jej můžeme všimnout například ve filmech PROSÍM, PANE PROFESORE (1940) nebo TANEČNICE (1943). Po skončení války byl přizván jako stálý člen do činohry Národního divadla (1945-1951). Zde dostal příležitosti ve výrazných vedlejších postavách světového i domácího dramatu (Cyrano z Bergeracu, Matka, Jan Žižka). Souběžně s divadlem pokračoval i v práci pro film, nadále ovšem jen sporadické. Režisér Václav Krška mu dal možnost ztvárnit několik skutečných historických osobností ve svých životopisných filmech HOUSLE A SEN (1946), REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949) nebo MIKOLÁŠ ALEŠ (1951). Počátkem padesátých let odešel Václav Voska z Národního divadla a stal se přední osobností nově formovaného souboru Městských divadel pražských, jemuž zůstal věrný až do smrti (1951-1982). Teprve tady mohl v plné šíři rozvinout své specifické herectví, které prokazoval především v charakterních úlohách, nevyhýbal se ale ani komediálnímu repertoáru. Bezchybně se dokázal pohybovat nejen mezi různými žánry, ale prokázal i schopnost poradit si jak s antickým dramatem, tak i s nejnovějšími hrami moderních autorů. Mezi jeho největší jevištní úspěchy patřilo představení Vajíčko, v němž účinkoval v 60. letech na jevišti Divadle Komedie (záznam této hry pořídila Československá televize); od premiéry v roce 1964 se tato komedie těšila značnému diváckému zájmu po několik let. K výrazným kreacím odborníci řadí také jeho postavy z díla dramatika Friedricha Dürrenmatta (Fyzikové, Romul Veliký, Play Strindberg). Zatímco na jevišti se v průběhu let Václav Voska vyprofiloval v jednu z předních osobností divadla druhé poloviny 20. století, film ani televize mu zdaleka neposkytly odpovídající příležitosti. Otakar Vávra jej v padesátých letech obsadil do všech částí své husitské trilogie, první výraznou roli dostal v dramatu ze současnosti ROZTRŽKA (1956). Častější možnosti vystoupení před kamerou začal počátkem šedesátých let dostávat v televizi, kde hrál později v řadě inscenací i seriálů. Vedle řady zapomenutých filmů si Václava Vosku můžeme připomenout v dodnes oblíbených komediích BÍLÁ PANÍ (1965), kde hrál psychiatra Boukala, nebo JAK SE ZBAVIT HELENKY (1967), kde po boku Jiřiny Jiráskové vytvořil postavu rozhlasového hlasatele. Z televizních prací té doby se sluší uvést úlohu vypravěče v legendárním seriálu SŇATKY Z ROZUMU (1968). Jestliže jako herec vystupoval Václav Voska s intelektuální noblesou, jeho soukromý profil navíc doplňovaly lidské a morální hodnoty, které vyznával, a v průběhu demokratizačního procesu konce 60. let se stal jednou ze vzorových osobností z řad známých umělců. Souvisela s tím i jeho ocenění (titul Zasloužilého umělce 1966, Cena Československé televize 1967). Svůj postoj k veřejnému dění deklaroval Václav Voska v roce 1968, kdy se stal poslancem České národní rady. Jeho politická kariéra však měla jen krátké trvání a normalizační režim mu později tuto angažovanost dal najevo ztíženými možnostmi vystupování v médiích. Vedle již zapomenutých i dodnes známých inscenací i seriálů hrál Voska v průběhu 70. let jen v několika málo filmech, díky častému reprízování v televizi si diváci dodnes mohou připomínat postavu klavíristy Antonína Tůmy v kriminálce NOC KLAVÍRISTY (1976). Později se ještě objevil v pohádkově laděném příběhu PANNA A NETVOR (1978), na přelomu 70. a 80. let však vystupoval již jen v televizi. Svou hereckou dráhu před kamerou uzavřel důstojně v komorním příběhu stárnoucího herce A NA KONCI JE ZAČÁTEK (1981). Kultivovaný hlasový projev Václava Vosky nepatřil jen k předním atributům jeho jevištního herectví, našel také hojné uplatnění před mikrofony v rozhlasu, dabingových studiích i v nahrávacích studiích Supraphonu, svým hlasem doprovodil také řadu dokumentárních nebo animovaných filmů. Z této oblasti jeho práce je na místě připomenout gramofonovou nahrávku Shakespearových Sonetů nebo nadabování Jiřího Voskovce ve filmu DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ (1957), jeho hlasem z filmového plátna k českým divákům promlouval také Marcello Mastroianni. Václav Voska zemřel náhle ve Valašském Meziříčí 20. srpna 1982 ve věku 63 let. Jeho manželkou byla divadelní herečka Eva Kavanová (*1916), herectví se věnovaly i jejich dcery Eva Vosková-Vaňková (*1950) a Markéta Vosková-Novotná (*1955). Z literárního odkazu věnovaného Voskově osobnosti zasluhuje zmínku biografická kniha Václav Voska: intelekt a srdce (1999), jeho portrét byl také natočen pro televizní cyklus PŘÍBĚHY SLAVNÝCH (2001).