Lina Wertmüller

Lina Wertmüller (celým jménem Arcangela Felice Wertmüller Assunta von Elgg Spanol von Braueich) se narodila 14. srpna 1928 v Římě. Narodila se v přísné katolické rodně původem ze Švýcarska, a i své vzdělání získávala v katolických školách. Za různé prohřešky však byla ze šesti z nich vyloučena. Přes nesouhlas otce, který ji naplánoval právnickou kariéru, se přihlásila na divadelní školu. Po absolvování školy se stala členkou souboru loutkového divadla s nímž odcestovala na evropské turné. Během následujících let působila v divadle jako herečka, režisérka a scenáristka. V roce 1962 ji nabídl Federico Fellini práci jako asistentka režie při natáčení filmu 8 ½ . Rok nato už režíruje vlastní film I Basilischi (Ještěrky, 1963), v pesimistickém, sociálně kritickém,snímku je zobrazen, prostřednictvím zástupců tří generací, život na jedné z jihoitalských vesnic. V roce 1965 natáčí film Questa volta parliamo di uomini (Let’s Talk About Men, 1965), čtyři epizody jsou kritikou nerovného postavení žen v různých prostředích italských rodin. Feministickému pohledu na společnost a svět se věnuje i dalších filmech a toto téma se stává charakteristickým znakem její tvorby. To je patrné, i v jednom z mála westernů jež režírovala žena, Il Mio corpo per u poker (1968) ve kterém je v doposud mužské roli, obratného pistolníka hájícího bezpráví, žena. Následuje období čtyř úspěšných filmů, z nichž je za nejlepší považován Pasqualino Settebelleze (Pasqualino Sedmikráska, 1975) za nějž byla Lina Wertmüller, vůbec jako první žena, nominována na Oscara v kategorii nejlepší režie. Nelidské podmínky v koncentračním táboře, během druhé světové války, zobrazené v tomto filmu, jsou pro Linu Wertmüller pouhou kulisou k zobrazení cynismu a nejnižších pohnutek hlavního hrdiny, jež se snaží přežít i na úkor životů ostatních vězňů. Ve svých filmech se často věnuje i politickým tématům, především vztahu dělnické vrstvy ke stávajícímu politickému zřízení. Je i pravidlem, že je i autotkou většiny scénářů svých filmů. Lina Wertmüler je činná do současné doby, avšak žádný z jejích filmů, natočených od počátku 80. let nedosáhl takového věhlasu a významu, jako její tvorba z 60. a 70. let minulého století. Jejím, prozatím posledním, režisérským počinem, je snímek Peperoni ripieni e pesci in faccia (2004) z roku 2004. Je paradoxní, že k jejím největším kritikům patří různá feministická sdružení, jež ji označují za „jednoho z mužů v sukni“. Byla vdaná za uměleckého návrháře Enrico Joba (+2008) jenž spolupracoval na několika jejích filmech. V roce 1991 se jí narodila dcera Maria Zulima. Jako perličku na závěr lze uvést, že Lina Wertüller je uvedena i v Guinessově knize rekordů, jako režisérka filmu a nejdelším názvem. Celý název filmu, uváděný v zahraničí pod zkráceným názvem Blood Feud nebo i Revenge (Krevní pouto) je „Un fatto di sangue nel comune di Siculiana fra due uomini per causa di una vedova. Si sospettano moventi politici. Amore-Morte-Shimmy. Lugano Belle. Tarantelle. Tarantelle. Tarallucci e vino“(1979).