Vincenzo Bellini

Krátký život Vincenza Belliniho, odchovance neapolské konzervatoře, ukazuje na vysoké uvědomění tvůrčí i ideové. Hlavní ideje skladatelovy spočívaly v podpoře snah sjednocení Itálie. Jeho operní dílo je ukázkou hluboké vyzrálosti a i přes mladičký věk dokazuje obrovskou ideovost a dává důraz na psychologickou stránku. Celým jménem Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini přišel na svět 3. listopadu roku 1801 v Catanii na Sicílii. Hudební nadání bylo v rodině Belliniových dědičné. Hudební vlohy se objevily u malého Vincenza již v osmnácti měsících, kdy obrovský hlasový rozsah svědčil o mimořádném nadání maličkého hošíka, který se ve svých třech letech naučil hrát na klavír a ve věku pěti let zvládal zahrát velmi náročné skladby. Z rodné Catanie odešel Vincenzo Bellini studovat do Neapole roku 1819. Mezi hudebními mistry, které studoval ve své hudební nauce, byl též Wolfgang Amadeus Mozart či Joseph Haydn. S Neapolí je také spojena Vincenzova velká láska k Maddaleně Fumaroli, kdy milenci museli bojovat s nepřízní dívčina otce, magistrátního úředníka, jemuž se pouhý cembalista, byť velmi talentovaný, v žádném případě nezamlouval. Prvním velkým úspěchem Vincenza Belliniho byla bezesporu opera „Adelson e Salvini“, která byla uvedena přímo v divadle konzervatoře. Další opera „Bianca e Bernardo“ měla při svém uvedení takový úspěch, že dokonce i sám král tleskal mladému nadanému autorovi ve stoje, což byla věc ve své době skutečně nevídaná. Tato opera byla později autorem přepracována pod názvem „Bianca e Fernando“ a uvedena roku 1928 v Janově při příležitosti otevření divadla Teatro Carlo Felice. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Vincenzo Bellini přepracoval známé shakespearovské téma o Romeovi a Julii a publikum v Benátkách nadšeně tleskalo nové opeře „I Cappuleti e i Montecchi“ (Kapuletové a Montekové). Za jedno z vrcholných děl Belliniho je považována opera „La somnambula“ (Náměsíčná). Vrcholné tvůrčí období autora se obecně řadí mezi roky 1831 až 1835. Bellini dosáhl ve své době i tzv. mezinárodních úspěchů. Vavříny sklízelo jeho dílo na londýnských i pařížských scénách. Byl též jmenován Rytířem čestné legie. Pln chuti do další práce a životního elánu komponoval operu „I Puritani“ (Puritáni). Netušil však, že bude jeho dílem posledním... Vincenzo Bellini pobýval 23. září roku 1835 v Puteaux u Paříže. Zde jeho krátký mladý život ukončila předčasně smrt, jejíž příčinou byl dle oficiálních historických pramenů akutní zánět tlustého střeva, který gradoval komplikovaným abscesem na játrech. Pohřeb teprve 33-letého hudebního skladatele proběhl v Paříži, v Invalidovně, kde na poslední cestu zapěl Vincenzovi sbor o 250ti členech. Jeho tělo nejprve spočinulo v Paříži na hřbitově Pére Lachaise, později bylo vyzvednuto a převezeno na Sicilii, kde k definitivnímu poslednímu odpočinku byl Vincenzo Bellini uložen v katedrále v Catanii.