Bianca Stagno Bellincioni

Bianca Stagno Bellincioni byla italskou zpěvačkou a herečkou, na stříbrném plátně se objevovala již v němé éře, několik středně velkých rolí pak odehrála na přelomu 30. a 40. let. Pocházela z umělecké rodiny, jejím otcem byl proslulý operní zpěvák, tenorista Roberto Stagno (1840-1897), matka Gemma Bellincioni (1864-1950) patřila k nejvýznamnějším italským sopranistkám konce 19. století. Rodiče se seznámili na lodi cestou na společné turné v jižní Americe, na koncerty v zámoří navazovalo turné po Evropě a dcera Bianca se narodila v Budapešti. Díky rodičům se Bianca od dětství pohybovala v uměleckém prostředí, po obou rodičích zdědila také nesporné pěvecké nadání, i když jejich věhlasu nikdy nedosáhla. Jako umělecký pseudonym zvolila spojení příjmení rodičů, což jí otevřelo cestu na divadelní jeviště a později i do filmových studií. Jako filmová herečka začínala za první světové války, kdy natočila řadu filmů pod vedením režiséra Ugo Faleny. Dostala se i k titulním rolím (PIERO E TERESA, 1920), ale mezi největší hvězdy italského němého filmu nepronikla. Její filmové kariéře předcházela poměrně úspěšnější dráha operní zpěvačky, vynikla jako sopranistka a aplaus sklízela nejen na italských jevištích, ale také v Barceloně nebo Lisabonu. Velkým triumfem bylo vystoupení v operách Bohéma a Manon Lescaut v Londýně v roce 1914. Své angažmá před filmovou kamerou dočasně ukončila kvůli neuspokojivým výsledkům v roce 1924, koncem třicátých let se ale do filmových studií vrátila v několika vedlejších rolích. Po delší odmlce se před kamerou objevila ve filmu KRÁLOVNA ZE SCALY (Regina della Scala, 1937), v následujícím roce jí pak hned několik režisérů nabídlo velké role v titulech různých žánrů, vesměs hrála starší ženy z vyšší společnosti. Jako savojská vévodkyně Anna se objevila v životopisném filmu PIETRO MICCA (1938), historický kostým na sebe oblékla i ve filmu HRABĚ BRECHARD (Il conte di Brechard, 1940). Velkou roli markýzy di Fondi ztvárnila v mezinárodně obsazené černé komedii DNES VEČER V JEDENÁCT (Stasera alle undici, 1938), neminul ji ani typ filmů spadajících do tzv. bílých telefonů (CHCI ŽÍT S LETIZIÍ – Voglio vivere con Letizia, 1938). Nejvíce se Bianca proslavila napsáním knihy o svých rodičích vydané během druhé světové války (Roberto Stagno e Gemma Bellincioni, intimi, 1943), ve stejném roce se naposledy objevila před filmovou kamerou (GIAN BURRASCA, 1943), od té doby pak žila v soukromí. Bianca Stagno-Bellincioni zemřela v Miláně 17. září 1980 ve věku 92 let.