Jana Bodnárová

Slovenská spisovatelka, dramatička, scenáristka a historička umění Jana Bodnárová se narodila na Slovensku v Jakubovanech 21. června 1950. Po studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole v letech 1965 až 1968 v Liptovském Mikuláši absolvovala studium na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě v letech 1968 – 1976 v oboru dějiny umění. Postupně si ještě přibrala knihovědu a latinu. Více jak deset let po absolutoriu pracovala jako odborná pracovnice při záchraně umělecko-historických památek v Prešově. V té době publikovala své studie a popularizační články o soudobém výtvarném umění a záchraně kulturních památek. Po roce 1985 se její publikační činnost rozšířila, když napsala několik příběhů, které měly souvislost s výtvarným uměním. Inspirovaná obrazem P. Delvauxe napsala jednoaktovku Spící město /1987/, kterou uvedlo v rámci Dní experimentálního divadla Ukrajinské národní divadle v Prešově. Je autorkou řady dalších her jak pro dospělé: Rozhovor /1992/, Tancování v kruhu /1998/, Ona /2002/, Sobotní noc /2003, i prem./, tak i pro děti a mládež, zejména rozhlasových dramatizací: Mlčení Emilky D. /1993/, Stařec a počítačový chlapec /1995/, Narciska /1996/ aj. Od roku 1990 se věnuje převážně literární činnosti. Z publikovaných prozaických textů Jany Bodnárové je zřejmé, že již od své první vydané novely - Aféra rozumu /1990/, má slovenská literatura a dramatická tvorba, důstojnou pokračovatelku předcházejících autorských generací. Po roce 1990 vydala další úspěšné prozaické tituly: Neviditelná sfinga /1991/, Z deníků Idy V. /1993/, Závojovaná žena /1996/, Stíny kapradí /2002/, Nespavost /2005/ a další. Knižně debutovala pro dětského čtenáře určenou sbírkou povídek Roztržené korálky /1995/ o malé Paulince a její starší sestře. V další novele Děvčátko z věže /1999/, určené dětem a mládeži, zachytila vnitřní svět desetileté dívenky Ajky. Po roce 2000 pokračovala v psaní pro dětské čtenáře: Barborčino kino /2001/, Co jsem viděla u jezera /2003/, Koníčci v cvalu /2009/, Třináct /2012/ a další. Od druhé poloviny devadesátých let se věnuje také tvorbě a videoprezentacím různých performancí v galeriích i experimentálních divadelních scénách, ale i v zahraničí /Lux centre Londýn 1998; Centrum kultury Lodž 1998; Balász Béla Studio Budapešť 1999, Mezinárodní festival ženské video Nový Sad 2000/.