Mario Lanza

Dne 31. 1. 1921 se v Pensylvánii, USA narodil italským přistěhovalcům syn, který dostal jméno Alfredo Arnold Cocozza, později proslulý tenorista, který vystupoval pod uměleckým jménem Mario Lanza. Ten jediný byl obrovským konkurentem světově proslulého pěveckého mága již dříve narozeného Enrica Carusa. Otec jako téměř každý správný Ital dobře zpíval, a malý Alfredo ke zpěvu inklinoval už jako malý kluk. Byl přirozený talent, a jeho začátky na místních operních představeních ho přibližovaly světu umění, velké opery a posléze i filmu. Mecenášem se mu stal dirigent Sergej Kusevickij, který mu umožnil studium na hudebním festivalu v Massachusetts, a nejen Kusevickij, ale i pedagogové byli za jedno ve svém úsudku, když tvrdili, že jeho hlas je takový, který se slyší snad jen jednou za 100 let. V roce 1942 si už změnil své jméno na Mario Lanza (podle příjmení své matky za svobodna). Měl v té době 21 let, a uvedl se poprvé na velké scéně v roli Fentona v opeře Otty Nicolaie – Die lustigen Weiber von Windsor, pod taktovkami dirigentů BORISE GOLDOVSKIHO a LEONARDA BERNSTEINA. Ohlas byl velice příznivý především v tisku – The New York Times. II. světová válka zasáhla do jeho kariéry. Byl nasazen ke zvláštní službě vojenského letectva USA, a současně se objevoval v show pro vojáky s názvem On the Beam a ve filmové verzi OKŘÍDLENÉHO VÍTĚZSTVÍ si poprvé zahrál v menší roli. V říjnu 1945 se vrátil do civilu a poprvé vystupoval v rádiovém programu CBS Great Moments in Music, kde několikrát zpíval ukázky ze světových oper. Poté studoval téměř rok u věhlasného pedagoga Enrica Rosatiho. V roce 1947 – 1948 následovalo velkolepé turné 86-ti koncertů po Spojených státech, Kanadě a Mexiku, zpíval s velkým diváckým úspěchem plukovníka Pinkertona v New Orleanské opeře ve dvou představeních MADAM BUTTERFLY. Koncertem v Hollywoodu si získal pozornost šéfa MGM Louise B. Mayera, který s ním podepsal sedmiletou spolupráci. Smlouva s MGM požadovala, aby se Lanza věnoval studiu každé role minimálně půl roku, s čímž na začátku Mario neměl problémy, a zkombinoval svou filmovou kariéru s tou operní. Začal natáčet u RCA první gramodesky. Jeho první dva filmy, ve kterých hrál hlavní roli, PŮLNOČNÍ POLIBEK a PŘÍPITEK NA NEW ORLEANS, byly velmi úspěšné, stejně jako jeho nahrávky, a Lanzova sláva dramaticky rostla. V roce 1951 Lanza ztělesnil tenoristu Enrica Carusa ve filmu VELKÝ CARUSO, který byl neuvěřitelně úspěšný. Zároveň, však díky své popularitě, se stal Lanza terčem ostré kritiky od některých hudebních kritiků (jak už bývá pravidlem, co se líbí divákovi, nelíbí se kritice), včetně těch, kteří několik let předtím jeho výkony chválili. Zato o rok později studio MGM Lanzu propustilo, i přesto, že už nahrál písně pro film PRINC STUDENT. Důvod jeho propuštění byly prý často se opakující problémy s vizáží a výkyvy jeho váhy, protože se Lanza údajně nevešel do kostýmů prince. Avšak Lanzovi životopisci Paolo Cesari a John Mannering zjistili, že Lanza neměl v době začátku produkce filmu nadváhu, ale že to byly ve skutečnosti velké rozpory s režisérem C. Bernhardtem, týkajícími se Lanzova podání jedné z písní, kvůli kterým Lanza po jedné hádce odešel z natáčení. Společnost MGM odmítla Bernhardta vyměnit, a film byl nakonec natočen s hercem Edmundem Purdomem, který otevíral ústa na Lanzův playback. Upřimně řečeno, vizáží se na roli prince hodil bezesporu vysoký a pohledný Purdom daleko lépe než malý a tělnatý Mario. Zarážející je ovšem to, že stejně nakonec Bernhardta nahradil coby režisér filmu Richard Thorpe. Thorpeho si vyžádal právě Lanza u MGM na místo Bernhardta, který s ním měl původně natáčet VELKÉHO CARUSA. Lanzo byl v depresi, nejen z propuštění, a nejen s podlomeným sebevědomím. Na více než rok se stáhl do soukromí a své problémy řešil tak, jako mnoho umělců - alkoholem. Navíc ale pěvec málem zkrachoval, protože jeho manažer špatně investoval. Lanzo zvyklý na přepych také velice utrácel, a nakonec dlužil bernímu úřadu okolo 250 000 dolarů na daních. Film SERENÁDA ho v roce 1955 vrátila k filmové kariéře, ale i přes krásný hudební obsah, nebyl už film tak úspěšný, jako byly filmy předtím. Mario Lanza se na jaře 1957 přestěhoval do Evropy, a za místo svého dalšího působení si vybral Řím, kde pracoval na filmu SEDM PAHORKŮ ŘÍMSKÝCH. Mimo to se vrátil ke koncertování, tentokrát v Evropě, a sklízel úspěchy v Británii, Irsku, Německu, Švýcarsku, Francii a Rakousku. Lanza měl nastudovány všechny proslulé tenorové party slavných oper, a proto jen namátkou: Othelo, Turandot, Aida, Mme Butterfly, Tosca,... Bohužel začal mít zdravotní problémy, ale i přesto, že kvůli nim musel několik koncertů odříci, dostával dál nabídky na vystupování v opeře, na koncerty a filmy. Ke konci srpna 1958 nahrával Mario několik árií v Římské opeře pro soundtrack filmu POPRVÉ, který se jak se však nakonec ukázalo byl i jeho posledním. Lanza totiž trpěl nejrůznějšími chorobami a to včetně flebitidy - zánětu žil (latinsky flebitis, flebitida) je onemocnění, které může pacienta ohrozit na jeho životě embolizací do plic (plicní embolie), a vysokého krevního tlaku. Jeho zlozvyk přejídání se, hned zase hubnutí, spolu s vysokým přísunem alkoholu, své potíže ještě více zhoršil. V dubnu 1959, prodělal Mario Lanza infarkt, po kterém dostal v srpnu oboustranný zápal plic.Zemřel na selhání srdce, jinde je naopak uváděna jako příčina úmrtí plicní embolie. Mario Lanza zemřel 7. října 1959 v Římě, ve věku pouhých 38 let. Jeho žena Betty se spolu s jejich čtyřmi děti přestěhovala zpět do Hollywoodu, ale pět měsíců na to - pomocí prášků na spaní spáchala sebevraždu. Marco, mladší z jejich dvou synů, zemřel v roce 1993 o rok dříve než jeho slavný otec na infarkt ve věku 37 let. Zajímavosti: Mario Lanza byl první umělec u RCA Victor Red Seal, který obdržel zlatou desku. Byl prvním zpěvákem, který měl na svém kontě prodej přes dva a půl miliónu alb. Mario měřil 172 cm...... Následující generace operních pěvců, včetně slavných a uznávaných tenoristů PLÁCIDA DOMINGA, LUCIANA PAVAROTTIHO, LEA NUCCIHO a také JOSÉ CARRERASE, ho uznává dodnes i jako pěvce jiných žánrů, protože se Lanza orientoval dobře i v populární a moderní hudbě. V roce 1994 španělský tenor José Carreras vzdal Mariu Lanzovi hold svým celosvětovým operním turné, jehož mottem byla věta : „JESTLI JSEM OPERNÍ PĚVEC, JE TO DÍKY MARIU LANZOVI“. Marta Holubová-ClaraBow