Dino Risi

Dino Risi vystudoval medicínu na univerzitě v rodném Miláně, ale místo, aby navštěvoval nemocné, vrhl se na novinařinu a také filmy, které se mu staly životním posláním. Už ve svých krátkých snímcích projevil smysl pro tlumočení výjevů z každodenního života a jeho Vousáči (1946) jsou považováni za jednu z nejvýznamnějších ukázek italské krátkometrážní tvorby poválečné doby. Na začátku padesátých let se usadil Dino Risi v Římě a pustil se do hrané tvorby. Jeho prvotina Prázdniny s gangsterem (1951) byla o dětech a pro děti. Ulička naděje (1952) o mladistvých adeptkách filmové slávy v Cinecittě. Ve filmu Znamení Venuše (1955) naladil tón celé další jeho tvorby. Jde o příběh dvou sester, kdy jedna je hezká a druhá nehezká a duch filmu je nesen v komické rovině s morbidní situací. Dá se říci, že jde o o komedii po italsku s černým humorem. Dino Risi natočil nejslabší díl neslavné trilogie o Chlebu a lásce se Sophií Lorenovou. Dlouhá řada titulů, práce na scénářích, na kterých se podíleli tak slavní odborníci, jako Franciosa, Sonego, Scola, a kde hrály hvězdy jako De Sica, Lorenová, Sordi, Gassman, Tognazzi. Na projevy fašismu a násilí v každodenní současnosti poukazuje filmem Sváteční vyjíždka (1962) anebo kroniku dvaceti let italské společnosti ve filmu Těžký život, na příběhu osudů a zvratů levicového novináře. Tyto filmy a také některé epizodové příběhy, především Strašidla (1963), jsou umělecky a myšlenkově hodnotné a nebojí se ani aktuálních témat jako otázka celibátu a dotýká se problémů katolické církve - Knězova manželka (1970) se Sophií Lorenovou a Marcello Mastroiannim v hlavních rolích. Do náročného černého humoru se dostává ve filmech Vůně ženy (1974) a Biskupův pokoj (1976). V roce 1980 natáčí Přízrak lásky s Romy Schneiderovou a Marcello Mastroiannim. Dino Risi nikdy nepatřil k přední gardě italských tvůrců, ale svojí tvorbou doplňuje tvářnost o výrazný rys. Nejlépe se mu vede tehdy, kdy zachová věrnost slovům z roku 1979, kdy dokončil film Drahý tatínku, který svým příběhem spořádaného otce a teroristy syna, patří do méně šťastné oblasti jeho tvorby. Risi tehdy řekl: "Vyšel jsem z oblasti filmové zábavy, umouněné commedie all italiana - a ani dnes jsem neztratil smysl pro humor. Nelze se už sice smát tak jako dřív, ale přece jen to jde i nadále. V životě se vždycky najde komická stránka."