Riccardo Freda

Italský režisér Riccardo Freda natočil přes čtyřicet filmů, jeho parketou byly historické příběhy (nutno dodat, že různých kvalit), později se věnoval i hororům. Pocházel z neapolské rodiny, narodil se ale v egyptské Alexandrii. Po dokončení univerzitních studií v Miláně odešel v roce 1933, kde si vzdělání doplnil na filmovém ústavu Centro Sperimentale di Cinematografia. Své zájmy dělil mezi výtvarná umění a literaturu a původně začal pracovat jako filmový kritik, později se dostal i k práci scénáristy a psal pro již zavedené režiséry jako byli Gennaro Righelli, Goffredo Alessandrini nebo Giacomo Gentilomo. Režijním debutem Riccarda Fredy byl dobrodružný historický film DON CESARE DI BAZAN (1942) adaptovaný z divadelní hry. Fredova tvůrčí koncepce byla jasná a jednoduchá – vyrábět filmy zábavné, s nádechem dobrodružství a zasazené do historických kulis. K většině svých filmů byl spoluautorem scénáře, někdy i střihačem. Často vycházel z osvědčených literárních předloh (DUBROVSKIJ – Aquila nera, 1946; TAJEMNÝ RYTÍŘ – Il cavaliere misterioso, 1948). Z jeho těsně poválečné tvorby se sluší připomenout filmový přepis slavného románu Victora Huga BÍDNÍCI (I miserabili, 1947), který tehdy v kinech vidělo bezmála sedm miliónů diváků a v prvních pěti letech po válce šlo o komerčně nejúspěšnější snímek. Při práci na několika filmech konce čtyřicátých let se Riccardo Freda seznámil s nadějnou herečkou Giannou Mariou Canale (1927-2009), která se pak v roce 1952 stala jeho manželkou, pochopitelně hrála i v jeho dalších filmech, titulní roli například v historickém velkofilmu THEODORA, CÍSAŘOVNA BYZANTSKÁ (Teodora, imperatrice di Bisanzio, 1954). U tohoto filmu dal Riccardo Freda průchod i svým výtvarným zájmům a byl autorem dekorací, zůstalo ale u tohoto ojedinělého případu. Tímto a dalším historickým velkofilmem SPARTAKUS (Spartaco, 1953) předznamenal Freda pozdější éru žánru sandálu a meče, který na přelomu 50. a 60. let zaplavoval italská kina. Na rozdíl od jiných režisérů výpravných filmů měl Riccardo Freda vždy k dispozici vyšší finanční prostředky než ostatní a to mu umožnilo být více úspěšný. Producenti mu svěřili i hororové příběhy, sám Freda ale tento žánr neměl příliš rád a dva filmy dokonce nedokončil, režii za něj pak převzal Mario Bava (UPÍŘI – I vampiri, 1956; CALTIKI – NESMRTELNÉ MONSTRUM – Caltiki – il mostro immortale, 1959). Nakonec ale i jako tvůrce hororů dosáhl úspěchu dvěma filmy s Barbarou Steele (STRAŠNÉ TAJEMSTVÍ DOKTORA HICHCOCKA - L′orribile segreto del dr. Hichcock, 1962; DUCH – Lo spettro, 1963). Kromě vlastních filmů z žánru sandálu a meče (GIGANTI Z THESÁLIE – I giganti della Thessaglia, 1960) se Riccardo Freda uplatnil i jako druhý režisér na titulech jiných tvůrců, kteří mu svěřovali bitevní a akční scény. Jako jiní komerčně zaměření režiséři té doby se Riccardo Freda nevyhnul ani špionážnímu žánru a natočil dva příběhy s elitním agentem Coplanem, později to byly i westerny. Zmínku si ale zaslouží další adaptace osvědčených předloh jako byl přepis slavné Shakespearovy hry ROMEO A JULIE (Giulietta e Romeo, 1964) nebo nově pořízené přepisy oblíbených francouzských románů DVA SIROTCI (I due orfanelli, 1965) a ROGER LA HONTE (1966). V kriminálním žánru adaptoval předlohu Edgara Wallace a s mezinárodním obsazením v čele s Klausem Kinskim natočil film DVOJÍ TVÁŘ (Doppia faccia, 1969). Po delší odmlce se k práci vrátil počátkem osmdesátých let překvapivě v žánru hororu, jemuž se dříve vyhýbal (FOLLIA OMICIDA, 1981). Důstojným zakončením jeho kariéry se měla stát historická komedie ve francouzské produkci D´ARTAGNANOVA DCERA (La fille d´Artagnan, 1993). Stihl ale natočit jen několik scén a kvůli sporům s producentem se pak musel práce na filmu vzdát a režii převzal Bertrand Tavernier. Riccardo Freda zemřel v Římě 20. prosince 1999 ve věku 90 let.