Jacques Becker

Dílo významného francouzského režiséra Jacquese Beckera zůstávalo dlouho nedoceněné, teprve nadšení, které nad jeho tvorbou jevili tvůrci nové vlny, oživilo zájem o Beckerovu práci a dnes právem patří mezi nejvýznamnější francouzské filmaře 20. století. Narodil se do bohaté rodiny, jeho otec byl manažerem významné společnosti Fulmen, matka pocházela ze Skotska. Rodina pěstovala styky s umělci a prostřednictvím malíře Paula Cézanna se Jacques Becker seznámil s významným režisérem Jeanem Renoirem, s nímž našel společnou řeč v tématech film, jazz a umění vůbec. Mezitím začal Becker pracovat jako stevard na zaoceánských parnících cestujících na trase Le Havre – New York. Tady se na jedné z cest seznámil s americkým režisérem a producentem Kingem Vidorem, který mu nabídl hereckou kariéru v Americe. Becker ale směřoval spíše k filmové režii a nabídku odmítl. Pak se musel vrátit do Francie a na otcovo přání pracoval v jeho společnosti. Nakonec se dostal k filmu a po celá třicátá léta spolupracoval s Jeanem Renoirem na jeho vrcholných dílech. U Renoirových filmů byl asistentem režie, producentem a také hercem menších rolí. Po dvou vlastních krátkých filmech se jako jeden z osmi režisérů podílel na propagandistickém polodokumentárním filmu ŽIVOT PATŘÍ NÁM (La vie est a nous, 1936), s Renoirem pracoval jako asistent režie na slavném filmu VELKÁ ILUZE (La grande illusion, 1937). S Renoirem jej pojilo osobní přátelství a ve 30. letech sdíleli i společnou domácnost, což v té době vyvolalo dohady s nádechem skandálu o skutečné povaze jejich vztahu. V roce 1939 začal Becker natáčet dobrodružný film ZLATO Z CRISTOBALU (L'or de Cristobal, 1939), po třech týdnech ale práce přerušil a film místo něj dokončil režisér Jean Stelli. Na počátku okupace se zapojil do odboje a jeden rok strávil v německém zajateckém táboře. Po návratu do Francie se mu podařilo vrátit se k filmové práci a následně realizoval svůj první celovečerní film POSLEDNÍ TRUMF (Le dernier atout, 1942). Zajímavě pojatý dobrodružný snímek s kriminální zápletkou měl být náhražkou za tehdy zakázané americké filmy a Beckerovi se podařilo získat přízeň diváků i kritiky. Také další film TVRDOHLAVCI (Goupi mains rouges, 1943) sklidil úspěch; v tomto případě šlo o kroniku venkovské rodiny natočené podle literární předlohy. Oba filmy dokazovaly, že do francouzské kinematografie vstoupil zajímavý režisér se smyslem pro detail a schopností vytvářet působivou atmosféru. Po válce zaznamenal výrazný úspěch film ANTONÍN A ANTONIE (Antoine et Antoinette, 1947). Tento úsměvný příběh mladého manželského páru z pařížského předměstí dosáhl vysoké návštěvnosti v kinech (více než tři a půl miliónu diváků) a navíc získal Cenu za nejlepší psychologický film na festivalu v Cannes. K uměleckým vrcholům pak Becker dospěl v 50. letech. K filmu ZLATÁ ČAPKA (La casque d'or, 1951) použil soudní protokoly skutečného případu z 19. století a podle nich napsal scénář. Gangstersky laděný film se Simone Signoret v hlavní roli byl oceněn Italským syndikátem filmových novinářů a v podobném duchu pak Becker natočil další mimořádně úspěšný film NESAHEJTE NA PRACHY (Touchez pas au grisbi, 1953), opět s hvězdným hereckým obsazením (Jean Gabin, Jeanne Moreau, Lino Ventura). Další filmy, které více směřovaly ke komediálnímu žánru – ALI BABA A ČTYŘICET LOUPEŽNÍKŮ (Ali Baba et les quarante voleurs, 1954) a DOBRODRUŽSTVÍ ARSENE LUPINA (Les aventures d'Arsene Lupin, 1957) neskrývaly vyšší ambice, ale v Beckerově filmografii jsou považovány za nejméně zdařilé, i když druhý ze jmenovaných snímků byl nominován na Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Nejlepším počinem Beckerova tvůrčího snažení byl jeho poslední film DÍRA (Le trou, 1960), jehož premiéry se již nedožil. Silný psychologický příběh z vězeňského prostředí byl natočen podle námětu spisovatele José Giovanniho, který se také podílel na scénáři. Becker dal tímto filmem najevo svůj příklon k neorealismu a snímek se dočkal několika ocenění. Jacques Becker zemřel v Paříži 21. února 1960 ve věku 53 let. Z prvního manželství měl tři děti a všechny v různých profesích pokračovaly v práci u filmu. Největšího významu dosáhl syn Jean Becker (*1933), slavný režisér. Druhý syn Etienne Becker (1936-1995) se prosadil jako kameraman. Dcera Sophie se v kinematografii pohybovala v několika profesích, více známá je ale jako manželka herce Pierra Vanecka (1931-2010). Beckerovou druhou manželkou byla od roku 1958 slavná herečka Françoise Fabian (*1933), která měla hrát v dalších chystaných filmech (například nové verzi Tří mušketýrů), z těchto projektů ale sešlo vzhledem k Beckerově předčasné smrti.