Jacques Deray

Deray (vlastním jménem Desrayaud) pocházel z bohaté podnikatelské rodiny, od dětství jej lákal svět filmu, v roce 1948 odešel do Paříže, kde začal studovat herectví na slavné Simonově škole dramatických umění, krátce poté přišly první drobné role ve filmu. Deray ale při vědomí vlastních hereckých nedostatků obrátil svou pozornost k režii a od roku 1952 začal pracovat jako asistent režie u renomovaných filmařů. Počátky Derayovy vlastní režijní filmografie spadají do údobí tzv. nové vlny 60. let; jeho režisérský rukopis považovali odborníci za pokračování tvorby režiséra J. S. Melvilla, který byl jedním z předchůdců nové vlny. Sám Deray se ale k nové vlně nepočítal, neměl vysoké umělecké ambice, jeho touhou bylo především bavit, nicméně značná část jeho tvorby patří dnes k uznávané klasice francouzského filmu. První Derayův film, romantické drama Le gigolo (1960), prošel kiny bez většího zájmu, již svým dalším filmem Du rififi à Tokyo (1961) dal najevo své další směřování – kriminální snímky zabývající se studiemi postav ze zločineckého podsvětí, přičemž se soustředil na adaptace slavných autorů detektivek, stěžejní byla také spolupráce s uznávaným scénáristou Michelem Audiardem . Z jeho dalších filmů podobného typu mírně vybočuje hitchcockovsky natočený psychologický thriller Bazén (La piscine, 1969) s Alainem Delonem a Romy Schneider v hlavních rolích. Objevný byl také další kriminální film Borsalino (1970), který se vracel do Marseille 30. let. Natočení podle literární předlohy Zločinci v Marseille navrhl Derayovi Delon, který zároveň hrál jednu z hlavních rolí. Borsalino se díky prvnímu setkání dvou velkých hvězd (Delon, Belmondo) stal pochopitelně velmi sledovanou a populární záležitostí filmové sezóny 1970 a byl také nominován na Zlatého medvěda na mezinárodním festivalu v Berlíně. Ke stejnému tématu se pak Deray vrátil o pár let později filmem Borsalino a spol. (1974), opět s A. Delonem v hlavní roli. Delon byl ostatně hvězdou i dalších Derayových filmů jako Povídka o policajtovi (Flic Story, 1975), Gang (Le gang, 1977) nebo Tři muži na zabití (Trois hommes a abattre, 1980). Další hvězda francouzského filmu, Lino Ventura, zaujal ve filmu Motýl na rameni (Un papillon sur l'epaule, 1978), zaujal v jiné poloze kriminálního žánru, oživené prvky psychologického thrilleru. V 80. letech obnovil Deray spolupráci s Belmondem, z níž pak vzešly úspěšné snímky Dobrodruh (Le marginal, 1983) a Samotář (Le solitaire, 1987). Obecně ale Deray v 80. let svou práci omezoval, poté pracoval více pro televizi, jeho posledním filmem byla adaptace Stefana Zweiga Dopis od neznámé ženy (Lettre d'une inconnue, 2001). Derayův umělecký přínos pro francouzský film nemá sice takový význam jako u jiných ambicióznějších režisérů, na druhou stranu, Deray vytvořil mimořádně úspěšný prototyp kriminálních filmů s hvězdným obsazením a ohlasem i v zahraničí. Například film Borsalino vidělo v prvním měsíci promítání jenom v pařížských kinech přes 600.000 diváků, což byl fenomenální úspěch. Podobný, ale ne již tak markantní úspěch měly i další filmy s Delonem nebo Belmondem v Derayově režii. Jacques Deray obdržel od francouzského ministerstva kultury Řád umění a literatury, později byl jmenován též rytířem Řádu Čestné legie. Deray zemřel následkem rakoviny 9. srpna 2003 ve věku 74 let.